V Česku už nežije dvacet let, přesto mluví téměř bezchybně česky. V roce 1987 emigrovala spolu se sestrou a matkou do USA, později žila půl roku ve Španělsku.
Dnes bydlí v New Yorku, kde je považována za největší talent latinskoamerických rytmů, a koncertuje po celých Spojených státech, Evropě a Latinské Americe.
Její album La Marea internetové knihkupectví Barnes and Noble označilo za hudební událost roku 2005. Nedávno se Töpferová představila v pražském Paláci Akropolis, kde její sugestivní, a přitom skromný hudební přednes uhranul vyprodaný sál.
Naposledy jste tu koncertovala loni. Jak často do Česka jezdíte?
Snažím se alespoň jednou ročně, občas se to povede i dvakrát. Pro mě je tady důležitá hlavně rodina, se kterou se snažím pořád udržovat kontakt. Moje nejlepší vzpomínky na Česko pocházejí z dětství, takže mi chybí třeba les a sbírání hub.
Jak jste v jedenácti letech přijala rozhodnutí, že v USA zůstanete?
Ono to nebylo jisté. Máma byla v Americe v roce 1968 se svým otcem a od té doby se neviděli. My jsme tam tehdy jeli za dědečkem s tím, že uvidíme, jak se tam budeme cítit. Pro mě to byla absolutní neznámá, nevěděla jsem o Americe nic. Jeli jsme vlakem do Paříže a přiznám se, že jsem chtěla zůstat tam. Amerika mi připadala obrovská, obzvlášť New York.
Usadili jste se v Seattlu, proč?
Jedni česko-američtí přátelé nám doporučili, abychom začali tam, ve státě Washington. New York byl v té době docela tvrdý, obzvlášť pro rodinu, která nemluvila anglicky. Takže jsme přejeli celé Státy a usadili se v Seattlu. A musím říct, že pro mě to byl skutečně kulturní šok.
Co vás překvapilo nejvíc?
Hlavně škola, kde jsem se učila anglicky. Bylo to vlastně krásný, protože já jsem tam byla jediná Evropanka a zbytek těch dětí pocházel z Asie a pár z Jižní Ameriky. Říkala jsem si, že přijíždím z chudoby, ale proti jejich životům to bylo úplné nic. Ten začátek byl strašná síla, rozdíl mezi těmihle skromnými dětmi a normálními americkými dětmi a školami, kde se žilo módou a nejdůležitější byly spreje na vlasy. Bylo mi to strašně cizí a vlastně jsem už pořád tíhla k emigrantům. Proto jsem se začala učit i španělsky, vlastně jsem si našla třetí domov.
Tím se vysvětluje, proč se věnujete právě latinskoamerické muzice.
Ano, víte, já to cítila vždycky jako takové volání. Odjakživa ve mně ta muzika, ten jazyk a poezie vyvolávaly pocit, jako bych tam byla duševně doma. Bylo tam něco strašně silnýho, mluvilo to ke mně v podstatě samo, zamilovala jsem se do té kultury. A myslím si, že je to možná i tím, že španělština je češtině podobná mnohem víc než angličtina. Že jsem to v tom slyšela a cítila. Dodneška nezpívám anglicky moc ráda, letos jsem vlastně napsala první tři písničky anglicky a pořád se je ještě učím zpívat.
V jakém jazyce přemýšlíte?
Dlouho se to střídalo, ale tím, že nejvíc mluvím anglicky, tak už asi přece jen anglicky. Ale když skládám, myslím vždycky ve španělštině. Nejvíc však určitě trpí čeština, než se rozmluvím, trvá to vždycky dva nebo tři dny. Mám už trému, že něco zkazím, mluvím česky většinou jen po telefonu, a to je málo. Samu mě pak vždycky překvapí, že to někde uvnitř ještě pořád je.
Jaký máte vztah s otcem? Poznamenalo jej to dlouhé odloučení?
To víte, že ano. Je tam taková díra. Od jedenácti do šestnácti jsme se neviděli vůbec, a to bylo pro mě důležité období. Nebyl se mnou, když se formovaly moje zájmy a budoucnost. V roce 1994 jsem se kvůli němu na rok a půl do Česka vrátila, snažíme se pravidelně si volat, děláme, co můžeme. Minulý rok byl za mnou dvakrát v Americe.
Proč s vámi tenkrát neodešel?
To byste se musela zeptat mých rodičů. Já si myslím, že táta by tehdy býval nechtěl odjet. Ale to je jen můj pocit, nikdy jsme se o tom zpětně moc nebavili. Je to taková zamčená komnata.
Překvapilo ho, že se z vás stala skladatelka a zpěvačka?
Podle mě byl rád. Myslím, že byl trošku překvapený tím mým silným zájmem o španělštinu. Ale to nejen on, pro mnohé lidi je to pořád zvláštní. Přitom pro mě je to úplně přirozené, já tu kulturu nejen adoptovala, ale snažím se ji i o něco obohacovat. V mé muzice je cítit slovanská duše a byla tam i v začátcích, kdy jsem se věnovala vážné hudbě.
Kdy jste přišla na to, že se chcete navždy věnovat muzice?
Když jsem se usadila v New Yorku. Tam mě několik lidí inspirovalo k tomu, abych začala sama skládat. Nevěděla jsem, že na to mám talent. Když jsem přišla na to, že se mi to daří, tak jsem se odvážila jít víc do hloubky a najít se v tom. To bylo v roce 1997. Skládat jsem začala se svým partnerem kytaristou, první písně jsme dávali dohromady dva dny. A to mi zůstalo, i když už dávno skládám sama. Nápad přijde hned, ale udělat z něj písničku je složitější, text mi někdy trvá i dva měsíce.
Bylo těžké se v Americe uchytit s muzikou?
Bála jsem se toho, ale v New Yorku jsem dostala práci v jednom klubu, což mě přesvědčilo. Nejhorší to pak bylo po 11. září 2001. Prošla jsem toho roku i nějakými osobními změnami a nevyšla mi deska, kterou jsem chtěla natočit. Od té doby se to zlomilo, začala jsem nový život. Amerika je strašně velká, ale v některých místech a kruzích už mě znají, našla jsem si své publikum. Za poslední tři roky hodně cestuji, nejvíc po festivalech.
Je pravda, že vaši desku s českými lidovkami Homage To Homeland si koupila i Björk?
To byla náhoda, dala jsem ji do takové nezávislé prodejny na Manhattanu, kam chodí samí zajímaví lidé, a ten samý den tam Björk zašla a koupila si ji, asi se jí líbila. Ale jinak se neznáme.
