Hru o ženě, která se odváží ve středních letech začít žít po svém, Stašová nastudovala v koprodukci umělecké agentury FDA a divadla Rokoko. Na podzim ji čeká ještě premiéra v pražském Divadle na Jezerce: ve hře Bengta Ahlforse Paní plukovníková si zahraje po boku své matky Jiřiny Bohdalové.
Vždy jste hrála spíše tragické - naposledy třeba italskou herečku Annu Magnani - nebo tragikomické postavy. Shirley Valentine je přece jen více komedie.
Nejradši mám tragikomedii. Vnímám ji jako nejbližší životu. Každý den balancujeme na hraně důstojnosti a směšnosti, mezi tím, co nám připadne jako tragédie a nad čím se druhý může potrhat smíchy. Smích a pláč máme v jednom kyblíku. Alespoň já ano. A takové životaschopné tragikomedie vyhledávám.
Nedávno jste říkala, že jste šťastná, protože se uživíte divadlem. Nejste v angažmá, podle jakého klíče si role vybíráte?
Každá hra musí mít silný lidský příběh, velké životní téma a alespoň trochu humoru. Jinak jsou to hodiny a hodiny strávené čtením, chozením do divadelní knihovny - a taky štěstí. Mám řadu přátel mezi dramaturgy a vynikajícími překladateli. Takhle jsem přišla k tomu, že jsem si mohla zahrát svůj velký vzor, Annu Magnani ve hře Franka D’Alessandra Římské noci o přátelství Anny Magnani a Tennesseeho Williamse. Zavolal mi překladatel Saša Jerie a povídá: Mám pro tebe hru o té tvé Magnani, mám to přeložit? Povídám mu: Sašo, prosím, přelož to. I kdyby to bylo blbý, což určitě není, tak to hrát budu! Po prvním přečtení jsem dostala téměř horečku. Ve Williamsovi jsem okamžitě viděla Oldřicha Víznera a k režii jsme společně vyzvali Američana Gregoryho Abelse. On se dokonce s Williamsem znal! Na premiéru v Divadle v Řeznické přijel i autor hry a pro mě to byla ta největší premiéra v nejmenším divadle v Praze.
Se Shirley Valentine, ženou uvězněnou v kolotoči manželského stereotypu a domácnosti, se snadno ztotožní prakticky každá žena středního věku. Jak to šlo vám?
Se Shirley se mazlím už od listopadu, tak velký úkol by se v běžném zkoušecím čase dvou měsíců nemohl zvládnout. A zase mám pocit jakési osudovosti. Ve stejnou dobu, kdy mi zavolali z agentury, že koupili práva na Shirley Valentine, ozval se mi z Brna režisér Zdeněk Kaloč, že by se mnou rád spolupracoval. Bylo mi jasné, že Pán Bůh chce, abychom se setkali právě při práci na Shirley. Monodrama, kde hraju asi patnáct postav, by se bez vynikajícího režiséra nedalo nazkoušet. Zdeněk Kaloč říká, že Bůh je v detailu. Proto mě vedl jako houslistu, který pořád opakuje pár taktů, dokud to nezní lehce a čistě. Poslední dva měsíce zkoušení jsme se Zdeňkem žili téměř jako manželé. Trávili jsme spolu soboty, neděle i Velikonoce. Když vyjdu na scénu, ohromí mě práce výtvarnice Michaely Červenkové. Třeba ve scénách, které se odehrávají v Řecku, dokonale vytvořila iluzi moře, dokonce máme i pravý plážový písek.
Za roli Evy Mearové ve hře Drobečky z perníku jste získala cenu Thálie. Evy je prý vaše vytoužená role - to musí být dvojnásobná radost, dostat cenu za vysněnou postavu.
Na roli Evy jsem si počkala téměř 30 let. Jako holka jsem hru viděla s Jaroslavou Adamovou a bylo mi jasné, že roli alkoholičky s neuvěřitelným humorem chci jednou hrát. Představte si: už před 13 lety mě do ní obsadil Ladislav Vymětal v mladoboleslavském divadle. Ale nehrála jsem ji - po prvních přípravách jsem Láďovi oznámila, že čekám své druhé dítě.
Nakonec jste si Evy zahrála, ale také mimo Prahu, v příbramském divadle. Šla byste za touto úlohou kamkoliv?
Nějaký rok po nabídce z Boleslavi jsme si s Milanem Schejbalem, tehdy šéfem činohry ABC, řekli, že počkáme, až se Drobečky nebudou v Praze hrát, abychom si nekonkurovali, a určitě s nimi vystřelíme. Pak se Milan stal šéfem příbramského divadla a bylo jasné, že nastal správný čas. Chtěli jsme tuhle kouzelnou tragikomedii udělat tak dobře, aby nás z Příbrami koupila i Praha. Stalo se. Od září budeme hrát pravidelně v Divadle U Hasičů a v Žižkovském divadle. Cenu Thálie vnímám jako ocenění celé inscenace.
