Dramatik Tomáš Vůjtek sice v autorské poznámce v programu k představení S nadějí, i bez ní uvádí, že z historických zdrojů citoval pokud možno doslovně, ale jeho koláž nevyznívá jako faktografické dokumentární drama, nýbrž prostě jako hra na historické téma, v níž vystupují reálné postavy. S režisérem Ivanem Krejčím jí vtiskli charakter kabaretu, chronologického a významově propojeného sledu výstupů zobrazujících určité dějinné události.
Komorní scéna Aréna, Ostrava: inscenace S nadějí, i bez ní. Na snímku Alena Sasínová-Polarczyk, Marek Cisovský.
O inscenaciTomáš Vůjtek: S nadějí, i bez ní Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli Komorní scéna Aréna, Ostrava Režie Ivan Krejčí, scéna Milan David, hudba Nikos Engonidis, dramaturgie Tomáš Vůjtek. |
Kabaret je vždy poněkud nevážný podnik, v němž dojde na tanec, zpěv, sarkasmus, humor, odlehčení, dryáčnictví. Těmto nárokům ostravská inscenace S nadějí, i bez ní dostojí. Je to však humor, tanec či zpěv s oprátkou na krku. Vtipy a vtípky se zde odehrávají při výsleších, mučení, při intrikách a mrazivých verdiktech. Kabaretní průvodci První (Marek Cisovský) a Druhý (Albert Čuba) rámují jeviště – často se fyzicky nacházejí na jeho protilehlých stranách -, ale současně se jako drtící tvoři, jako železné stěny pomyslného dějinného svěráku, často sbíhají do středu scény, kde si „vymazleně“ pohrávají s postavou zvanou Ona, což je esence Josefy Slánské v podání Aleny Sasínové-Polarczyk. Na těchto třech figurách, výrazně zahraných, inscenace stojí; sekunduje jí nepočetný, pětičlenný chór, který se na jevišti vesměs pohybuje v druhém plánu, jako dotvářející živé pozadí či soubor ochotných asistentů.
Komorní scéna Aréna, Ostrava: inscenace S nadějí, i bez ní. Na snímku Albert Čuba, Zuzana Truplová, René Šmotek, Alena Sasínová-Polarczyk, , Vladislav Georgiev, Petra Kocmanová, Marek Cisovský.
První a Druhý mají nalíčené obličeje a pružně se převtělují – zpočátku jsou především vyšetřovateli, poté i například Slánským s Gottwaldem (to si jeden si vezme na hlavu slamák, druhý fajfku do gottwaldovské huby a vedou řeči). Základní inscenační úlohou Prvního a Druhého je být sehranými ironickými průvodci a komentátory dějin, mefistofelskými baviči. To se daří: První a Druhý valí dobové, rozuměj stalinisticko-sadistické bonmoty a hlášky, pohrávají si s osudy druhých lidí. Divák se sice – pokud je občansky a politicky při smyslech - směje, ale není to úlevný smích, nýbrž popouštění napětí až úzkosti, které v něm během kabaretu bují. Přes všechny ty fóry Prvního a Druhého prosakuje do hlediště hrůza oné doby, s jejím soukolím zvrácené dialektiky. Kdo se dostal do jejích spárů, prakticky se nemohl vyvléknout, chtěl-li si uchovat důstojnost. Vykonavatelé První a Druhý tuto obtočenost zvrácenosti kolem vyhlédnutých obětí výtečně zosobňují. Obdobně hmatatelná je víra uhlířská Ony; Alena Sasínová-Polarczyk střídmě a přesně představuje komunistku, která nevěří, že to, co se (jí) děje, je možné, ale zároveň Oně-Slánské nedochází, že její Rudolf se ještě nedávno na těchto metodách podílel, prováděly se už, když byl ještě prvním tajemníkem ÚV KSČ. Ona-Slánská přiznává, že v komunistickém vězení nejvíc trpěla tím, že jí oslovovali paní, nikoli soudružko. Nic kromě socialismu si v náhledu na společnost již představit nedokáže.
Komorní scéna Aréna, Ostrava: inscenace S nadějí, i bez ní. Na snímku Albert Čuba, Marek Cisovský.
Po většinu svého času je představení hrané v tempu, s jasným dějinným zakotvením, ale bez dějepravectví, nýbrž coby sled absurdních, a přitom vlastně logických dějů, k nimž patří i oběšená mrtvola, která v jednom okamžiku prudce vypadne nad jeviště a zůstane nad ním viset po zbytek inscenace. Ztráta energie nastává v partiích, v nichž tvůrci Vůjtek a Krejčí prakticky opustí Slánskou, neboť její historický part byl dohrán, a nechají Prvního a Druhého doputovat až k listopadu 1989. Věčně optimističtí vykonavatelé neztratí dobrou náladu ani teď, protože mají za to, že při použití cynicky pružného přístupu jim dějiny zůstanou nakloněny. Ti pánové jsou tu pořád s námi!
Tomuto zdviženému prstu ostravských inscenátorů lze morálně porozumět, tím spíš, že ten prst zdvihají jako čitelné podotknutí bez protivného moralizování. Ale vyprávění se v poslední zhruba čtvrtině inscenace zkrátka zplošťuje, protože se zrychluje pohyb dějinami, hra se překlápí v rychlíkovou deskripci poststalinských desetiletí. Kabaretu je vždy lépe v jedné éře, než když má posloužit jako odpovědná ilustrace dějinného vývoje. Možná v tom roli hraje fakt, že dramaturgem inscenace byl sám autor hry Tomáš Vůjtek - čímž se dramatikovi nemohlo dostat řádné vnitřní dramaturgické oponentury.
Aby však nenastala mýlka: S nadějí, i bez ní je jedna z nejlepších politických inscenací, které u nás byly v posledních letech vytvořeny – a že se tu s takovými docela roztrhl pytel.
Komorní scéna Aréna, Ostrava: inscenace S nadějí, i bez ní. Na snímku Zuzana Truplová, Petra Kocmanová, Marek Cisovský, Albert Čuba.
Kdo je Tomáš VůjtekDramatik, překladatel, dramaturg Zdroj: Aura-pont |
