Oblíbená herečka Národního divadla moravskoslezského Veronika Forejtová se zapsala do divácké paměti svými jedinečnými rolemi s brilantním ztvárněním. Stačí připomenout Návštěvu staré dámy, Kočičí hru, Pitínského Matku nebo stále ještě uváděný Můj boj (Mein Kampf). Přestože pochází z druhého konce republiky, Ostrava ji natolik přirostla k srdci, že ji nehodlá opustit.
Profil: Veronika ForejtováCharismatická herečka s nezaměnitelným elánem Veronika Forejtová se narodila 23. ledna 1942 v na severu Čech. Do divadelního světa vstoupila na baletních špičkách, v té době byla jejím idolem Maja Plisecká. Po maturitě začala studovat na UK dějiny umění, nedostudovala je a utekla zpátky k divadlu. V rámci profese prošla několika českými a moravskými divadly, kde získala bohaté zkušenosti. Krásných a zásadních rolí má na svém kontě mnoho, za všechny si přeje jmenovat Čapkovu Matku, Erži Orbánovou v Kočičí hře nebo Paní Smrt v Mém boji (Mein Kampf). Herecké povolání je podle ní nejsmutnější a zároveň nejveselejší prací – s autorem se totiž můžete smát smutku a plakat nad radostí. Má ráda humor, knihy, Antonína Dvořáka a stromy. Nemá ráda kolektivismus, konformismus a raný kapitalismus. S oblibou nosí klobouky a hlavu vzhůru. |
"Především je mi tady dobře, vždycky říkám, paradoxně, že se mi tu dobře dýchá. Nevím, jak to bude dál, ale tím, že tady byla vždycky těžká práce, tak lidem se sice křivila záda, ale rovnala páteř," směje se s jiskrou v očích.
Co na srdci, to na jazyku, případně v pěsti
Pamatuje, jak bydleli s manželem Zdeňkem Forejtem v Karviné v domě, kde byli všichni sousedé horníci.
"Byli sice drsnější, ale rovní, co na srdci, to na jazyku, případně v pěsti," říká Veronika Forejtová. S manželem se do regionu přestěhovala na začátku 60. let. Nejdříve zamířili do angažmá v Těšínském divadle. "Pokud něco umím, tak za to vděčím právě Těšínu. Je to také tím krajem, lidé jsou tady pracovití. Tím, jak je tady každý odněkud, tak vytvářejí množinu. Množina je vždycky zajímavější, drsnější. Když nejste náfuka, tak vás přijmou mezi sebe."
Ostrava a její okolí protnula životní dráhu manželů Forejtových několikrát. "Na začátku jsem tady byla v roce 1962, potom v roce 1970. Pak jsme byli dlouho ve Varech, načež jsme šli ještě znovu do Těšína a potom do Opavy. Z Opavy jsem dostala nabídku k Bezručům a k ní nádhernou roli v inscenaci Toho chlapa zabít. To bylo koncem 80. let a od té doby jsem tady na stálo usazená v Ostravě," dodává Veronika Forejtová.
Ostravě dala přednost i před Prahou. "Aniž bych měla velké vazby na přátele v Ostravě, tak je mi tady dobře, v tomto klimatu. Ostrava je i kulturní město. Nikdy jsem netoužila být v angažmá v Praze, i když jsem tu možnost měla."
K oblíbeným místům známé herečky patří Komenského sady s příjemnou promenádou: "Chodím se tam učit texty, vždycky kolem řeky. Strašně se mi líbí její název, Ostravice. Vidím ji jako plnokrevnou holku, urostlou, krásné velké oči, jak kolegyně Andrea Mohylová." Samozřejmě dříve bylo těch oblíbených míst více, třeba s oblibou chodívala na túry do Beskyd.
Příběhy. Takové ty typicky ostravské...
Herecká dáma má v zásobě také příhody, které se jí v Ostravě staly a o kterých je přesvědčena, že jsou pro zdejší město typické. První se váže k mladým mužům, kteří ji chtěli přepadnout.
Veronika Forejtová (vlevo) v divadelní hře Pozvání na zámek.
"Když jdu z Divadla Antonína Dvořáka, chodím Tyršovou ulicí a ta je po 22. hodině liduprázdná. Bylo to v zimě, měla jsem kožíšek s kapucí,kapuci na hlavě a náhle mě obestoupili tři mladíci a jeden z nich povídá: ‚Tak co, děvucho, co podnikneme?‘ Já zůstala úplně klidná, sundala jsem si kapucku a povídám: ‚Pánové, vždyť mě už bylo 72 let, tak co se mnou chcete podnikat?‘ Mládenci se po sobě překvapeně podívali, zjistili, že je popletla moje stále ještě pružná chůze a že číslovka je nejspíš pravdivá, tak mě chlapec přátelsky plácl po rameni a řekl: ‚Tak jdi.‘ Mě to tak zaskočilo, že jsem se za nimi dlouho dívala, až si říkám, probůh teď vypadám, jako bych želela, že ti tři mladí mužové odcházejí. Já jsem se smála sobě, oni svému omylu a mluvili o něm tak, jak se tady mluví – s kratkymi dratky."
Další příběh? "V Komenského sadech je busta Jana Amose. Šla kolem mladá rodina a malý klouček se ptá: ‚Co to je?‘ A tatínek odpovídá: ‚To je socha Jana Amose.‘ A klouček povídá: ‚A kdo to byl?‘ Maminka: ‚To byl učitel.‘ A kluk říká: ‚Tak proč mlčí!? Učitel pořád něco vysvětluje.‘ Tak to taky je Ostrava."
