Spisovatel-samorost Ivan Landsmann Ostravu navštívil minulý týden. Přijel na pozvání herce Přemysla Bureše, aby vystoupil v literárním pořadu Paseka. Oba muže spojuje dlouholeté přátelství a také ostravská inscenace Pestrých vrstev v Divadle Petra Bezruče, díky které se spisovatel pomyslně vrátil do svého kraje.
Profil: Ivan Landsmann
|
"V Praze se mi nelíbí. Narodil jsem se v Novém Jičíně, ale bydlel jsem v Havířově i Karviné a pracoval v Lazích. Takže jsem vlastně Ostravák, aspoň tedy v Praze vám to řekne každý, kdo mě zná. Stále jsem si v Praze nezvykl, ale oženil jsem se tam," vysvětluje.
A čím vlastně Ostrava spisovatele tolik poutá? "Kamarády a jinou mentalitou." V Porubě má Ivan Landsmann kamaráda Rudu přezdívaného Šramy, se kterým se znají už padesát let. Většinou proto míří za ním. Šramy a Upír, jak říkali mladému Landsmannovi, do centra Ostravy v dětství zajížděli hlavně s rodiči. "Za mého mládí jsem tady jezdil za nákupy – získávat hračky. Vybavuju si třeba Dům potravin, kam jsme s mámou cestovali z Havířova-Šumbarku," vzpomíná.
Po vojně rovnou na šachtu
Mnohem více mu ale samozřejmě v paměti utkvěl pověstný Šumbark. "Hospoda Rozvoj, kino Jiskra a ještě dříve Kulturní dům, kde tehdy měli jídelnu pétépáci. V Šumbarku jsem také chodil na základní školu. Pak přišla vojna a z vojny rovnou na šachtu. Tehdy se jmenovala Důl Antonín Zápotocký, dnes Důl Lazy," dodává. "Jako malí kluci jsme za pétépáky chodili a oni nám dávali zajímavé věci - třeba odznaky - většinou ale byli opilí. Na Dole Antonín Zápotocký jsem pak ještě před pár lety našel svůj hák."
Ivan Landsmann před jedenácti roky v ostravském knihkupectví Artforum při křtu jedné ze svých knih. Vlevo známý fotograf Viktor Kolář.
Ivan Landsmann na Masarykově náměstí v Ostravě. Ačkoliv žil například v Havířově, v Karviné, v Holandsku a nyní v Praze, stále se cítí býti Ostravákem.
Prostředí těžké práce mu hluboko uvízlo v duši. "Na hornících jsem si vážil upřímnosti a soudržnosti. Dělal jsem předáka a nikdy jsem s nimi neměl problémy, každý každého musí hlídat. Horníci jsou výborní chlapi, jenomže Pražáci tomu nerozumí, v životě na šachtě nebyli. Chtělo by je to tam na chvíli nahnat, aby aspoň viděli, jak to na dole vypadá," říká.
V roce 1970, když nastoupil na šachtu, se odstěhoval do Karviné 7. "Můj byt byl tři baráky nad restaurací Sluníčko a mezi mé oblíbené podniky patřily Bečky, Orava, Družba," vypravuje.
Píše jen na klasickém psacím stroji
Ivan Landsmann často přijížděl do Karviné mnohdy velmi pozdě v noci. "Vždycky když jsme vyfárali, zašli jsme do kantýny a potom do hospody v Kulturním domě, která byla kousek od šachty. Když byl čas, tak jsme tam vždycky skončili. Dělali jsme šestnáctky, a když jsme tam zašli, vždycky jsme podplatili řidiče autobusu. Čekejte! A on čekal. Zavíralo se o půlnoci, a když mu každý dal dvě stovky, dostal třeba i tři tisíce," přibližuje spisovatel své noční peripetie.
Naproti Kulturnímu domu stál pomník s básní Petra Bezruče a Ivan Landsmann při této vzpomínce bez zaváhání ještě dnes zarecituje jeho nejznámější verše. A pokud pracuje na svém vlastním díle, tak možná píše i na psacím stroji.
"V současnosti nemám nic v plánu, ono to přijde samo. Neplánuju. Sednu a píšu - na klasickém psacím stroji - jeden mám od Václava Havla. Cvakám ale jen dvěma prsty, protože mám zničené ruce od práce se sbíječkou," dodává na závěr spisovatel.
