Nelze se neohlédnout. Když Vít Pavel takřka každý den prochází okolo trosek chaty Libušín na beskydských Pustevnách, jeho zrak vždy padne na spáleniště.
"Je moc smutné, když si uvědomím, že se zrovna dívám na krásnou jídelnu s malbami Mikoláše Alše. Jídelnu, která už neexistuje," řekl muž, který byl provozovatelem Libušína od roku 1999.
V nájmu má i sousední chatu Maměnku, sestru Libušína, kterou na konci 19. století navrhl také Dušan Jurkovič.
Přehlédnout nelze ani turisty, kteří trosky zvědavě okukují. A fotí se. "Chápu. Asi bych se taky přijel podívat, jak po požáru vypadá slavný Libušín. Možná bych si ho i vyfotil. Ale přijde mi divné, když si před spáleništěm fotí své děti. To snad nemusí," povzdychl si.
Z čeho je však nadšen, tak je stav sbírky na obnovu Libušína, kterou coby majitel chaty založilo Valašské muzeum v přírodě z Rožnova pod Radhoštěm. "Vůbec bych si nepomyslel, že se vybere přes šest milionů," řekl.
Připouští, že kdyby Libušín vlastnil soukromník, určitě by opravy chaty už začaly. Naopak muzeum chystá projekt a připravuje i průzkum zbytků chaty, protože hodlá zachovat co nejvíce původních stavebních prvků.
S otevřením Libušína se proto počítá až za tři roky. Pokud vše půjde hladce.
"Vůbec nejsem netrpělivý. Státu to možná trvá déle, než něco opraví, ale renovace jistě bude důkladná, což je důležité." Netrpělivě také čeká na vyjasnění, co bylo příčinou požáru. Na dotaz, jaký má na vznik ohně osobní názor, Vít Pavel jen obtížně hledá odpověď.
Pak se přesto trochu rozpovídal. "Těch náhod bylo opravdu hodně. Například se to stalo v době, kdy v chatě nikdo nebyl, v noci... Já na náhody moc nevěřím," prohlásil.
O tom, kdo by mohl mít zájem chatu zničit, však hovořit nechtěl. "Nechme to na policii."
