„Kdykoliv v Praze potkám zajímavého člověka, nakonec se ukáže, že je to Ostravák nebo rodák z Moravy,“ říká herec a dabér Petr Meissel, jak jinak - rodák z Ostravy. Je podepsán pod takovými tituly jako Dějiny násilí, Drtič kostí, Hrobník, ale i Šmoulové, společně s televizními seriály je jich na pět desítek.
On sám míní, že tyto snímky jsou spíše nepodstatné, protože jeho životní rolí byla zatím postava fetišisty Pivoňky ze slavné černé satiry Spiklenci slasti od surrealisty Jana Švankmajera.
Petr Meissel
|
Pan Pivoňka alias Meissel se ve filmu mění v postavu kohouta a v našem povídání se vyjevují zřetelné „kohoutí“ vazby na jeho ostravskou etapu. Zejména na amatérský soubor Aureko, kde se jako herec potkal s principálem Bílého divadla Janem Číhalem nebo kritikem Ladislavem Vrchovským.
„S Honzou Číhalem jsme vystupovali v inscenaci Červený kohout letí k nebi. Hrál jsem s živým kohoutem,“ vzpomíná Petr Meissel, který je v současnosti členem Činoherního klubu v Praze. Je to zvláštní, protože jeho asi úplně první „divadelní“ vystoupení byla pohádka o kohoutkovi a slepičce.
„S papírovými loutkami nalepenými na špejlích jsem ji předváděl na lavici první třídy ZDŠ. Pak jsem v již zmíněném Aureku hrál s živým kohoutem, což bylo tehdy docela zjevení. Má zatím nejvýraznější role ve filmu, ve Švankmajerových Spiklencích slasti, je charakteristická tím, že se v kohouta dokonce převtěluji…“
Skleničky jsme házeli do komína
Jaké bylo jeho ostravské mládí? „Nerad bych vypadal, jako že jsme v Ostravě jen pařili, ale vzpomínám si na mejdan na střeše tehdejšího domu Ládi Vrchovského v Mariánských Horách - ale ne na nějaké terase, přímo na hrotu šikmé červené střechy. Ten dům už je bohužel zbouraný, takže to snad mohu prozradit. Koukali jsme na projíždějící noční a ranní tramvaje a horníky chystající se na šichtu, a když jsme dopili, prázdné skleničky jsme házeli do komína! Vystihovalo to podle nás marnost tehdejší doby,“ usmívá se Petr Meissel.
Svou profesní dráhu zasvětil Petr Meissel divadlu.
Z doby účinkování v souboru Aureko.
V jedné z rolí v pražském Činoherním studiu.
Oblíbeným způsobem trávení volného času s kamarády byly také spanilé výpravy na místní umělé kopce. „O půlnoci jsme se rozhodli, že vyrazíme na haldu. Takže jsme opravdu zdolávali onen, tehdy ještě doutnající a probořením hrozící kopec strusky, na který byl samozřejmě vstup z bezpečnostních důvodů přísně zakázán,“ usmívá se herec.
„Pak jsem taky napsal jednu ze svých prvních povídek. Byla složená celá ze slov začínajících na písmeno ‚h‘ a jmenovala se ‚Harcovali Hahablázni haldou‘. ‚Hahablázni‘ proto, že slovo ‚blázni‘, které naše počínání vystihovalo, nezačíná na ‚h‘, takže bylo nutné stvořit novotvar.“
Petr Meissel prožil v Ostravě své dětství a dospívání. Svou první lásku a první rvačku před školou.
„Z Ostravy jsem vyjížděl na všechny své lyžařské závody a následně na lyžařská soustředění TJ Slavoj Poruba.“
Má divadelní Ostrava
V ostravském Divadle Petra Bezruče poprvé stál na scéně profesionálního divadla a v jeho hledišti jako divák strávil často i sedm večerů v týdnu.
„Vonělo to tam šminkami a mastixem. V dramatickém kroužku paní Marie Vikové a u divadelního barda pana Tabáška jsem pobíral své první lekce herectví, ze kterých čerpám dodnes.“
S amatérským divadlem Aureko prožil vše, co se v době komunistické totality dalo ve společnosti mladých nezávislých divadelníků prožít. „Festivaly amatérského divadla ve ‚ValMezu‘, kde se už tehdy mohla hrát docela odvážná tvorba. Divadelnické mejdany a noční plavání v řece... Jsou to velmi osobní vzpomínky,“ usmívá se Meissel.
Jak se do něj Ostrava promítla? „Nedávno se mi v mé herecké kariéře sešla zajímavá souhra skutečností. V představení Pan Polštář v Činoherním klubu večer hraju v první půlce otce, který brutálním způsobem utýrá vlastního retardovaného syna. Ve druhé polovině hry pak jako další otec ukřižuji svoji neslyšící dceru. No a v televizi ve stejné době vysílají ten díl Kriminálky Anděl, kde poměrně hrubě vraždím svoji manželku… Tři hrůzné činy tří různých charakterů, ztvárněných jedním hereckým typem z Ostravy, během jednoho večera? No, tak takto se snad na mně moje rodná Ostrava nepromítla...“
