Už je to sedmnáct let, kdy měl nehodu, při které spadl z kola, ochrnul a od té doby je na vozíku. A je to kolo, díky kterému je teď také šťastnější.
„Z kola jsem spadl, kolo mě dostalo na vozík a kolo mi taky pomáhá v životě. Když mám nervy, musím to vyšlapat. Na kole se taky udržuju v kondici,“ líčí šestapadesátiletý cyklista.
V neděli se chystá sjet dvaapadesátikilometrový okruh v italských Dolomitech na speciální tříkolce pro lidi se zdravotním postižením. Říká se jí handbike. Přední kolo je poháněné silou pedálů, do kterých se cyklista opírá rukama.
„Jsem zapálený do kopců. Začínal jsem na Lysé, jel jsem také horskou silnicí na Grossglockner, nejvyšší horu Rakouska, a ještě dříve jsem jel závod celou republikou, to bylo na vozíku s přídavným adaptérem. Teď už jezdím jen sám za sebe, mám to raději.“
Minule za devět a půl hodiny. A teď?
Jak říká, ideální je prudké stoupání a cesty, po kterých se dá projet i autem. V italských Dolomitech by rád projel přes čtyři horské průsmyky - Passo Campolongo, Passo Pordoi, Passo Sella a Passo Gardena. Prudce nahoru a pak zase prudce dolů. Nebude sám, doprovodí ho jeho tým, manželka a čtyři přátelé.
„Manželka s kamarádkou chodí pěšky, druhá kamarádka mě pravidelně doprovází na kole a kámoši na kolech jedou napřed, aby nám pak přijeli autem naproti. V zimě se to dá projet na lyžích, v létě je to ráj pro cyklisty. Nikdo netroubí, řidiči jsou trpěliví, jezdím tam rád.“
Před čtyřmi lety ten samý úsek ujel za devět a půl hodiny. Tentokrát by chtěl být rychlejší, bez tréninku by se ale neodvážil.
„Trénuju dvakrát týdně, je to jiné než na kole. Po čtyřiceti kilometrech jsem zbitý, potřebuju dva nebo tři dny na rehabilitaci. Ale mám cíl, bez něj by to nešlo,“ dodává Němec.
