Bohém, hudebník, básník, spisovatel a loutkoherec Jiří Neduha prošel zajímavou životní anabází, než se na konci 90. letech usadil v Ostravě. Mimo jiné trávil desetiletí v Kanadě, kam emigroval v roce 1981 v rámci neblaze proslulé akce Státní bezpečnosti nazvané Asanace, přičemž se tam seznámil s Vratislavem Brabencem a Joe Karafiátem.
Před necelým rokem si pak s nimi – tedy s kapelou The Plastic People of the Universe – zahrál na společném koncertě se svou ostravskou skupinou Zpocený voko.
Jiří Neduha
|
S Ostravou se ale seznámil už mnohem dříve a už v někdejším rozhovoru s Radovanem Lipusem vzpomínal na ostravská kasárna, do kterých byl umístěn již v roce 1968.
„Kasárna sice už dávno zavřeli, ale té paní, která tehdy spolupracovala s Radovanem Lipusem, jsem zahrál písničku o Ostravě, jmenuje se Taka Ostrava. Radovan Lipus mě pak pozval do rádia, abych ji tam nazpíval. Byl jsem potěšen, že jsme to mohli nahrát profesionálně, moc si toho vážím,“ popisuje dnes toto setkání.
Ostrava si zaslouží stát se Městem
Kasárna na Hranečníku chátrají už léta nevyužitá a zarůstají zelení. Podle Jiřího Neduhy je pak symbolické, že Ostrava se teď zelená, a v době, kdy kasárna fungovala, byla k nepoznání černá.
„Když jsem tady byl na vojně, tak jsem se nedostal dál než pražští kamarádi. Viděl jsem proto jenom Ostravu černou. V 90. letech mě pak ale překvapilo, jak je zelená,“ vysvětluje a zároveň se netají tím, že mu v Ostravě chybí centrum. „Zamiloval jsem si Ostraváky, ale k městu, nebo spíše k magistrátu, mám pořád výhrady, protože Ostrava by si zasloužila, aby se stala Městem.“
Nedávno vydal Jiří Neduha knihu povídek nazvanou Záloha na slávu, ve které svým osobitým způsobem zachycuje autobiograficky laděné životní peripetie z centra Ostravy, především z hudebních klubů, a také svůj vztah k půvabným dívkám.
Knižní debut vydaný v důchodovém věku
„Vždy mě fascinovala literatura. Nejlepší bylo vypsat se z rozmanitých životních okolností. První básničku jsem napsal v devíti letech a ke kytaře jsem se dostal v okamžiku, když ve mně převládla touha po něžném pohlazení od opačného pohlaví. Hned jsem si psal texty.“
Neuchopitelný. A jako kdyby byl tak trochu všude. To je Jiří Neduha.
Jeho knižní debut vydaný v důchodovém věku tak působí svěže a jako „bermudský trojúhelník vášní“ je v něm zachycen trojlístek klubů Hobit, Hudební bazar a Mirror.
„V Hobitu jsem byl jako doma. Udělal jsem si tam obývák, kapela se rozjela a od té doby se tady v Ostravě cítím jako doma. To mohlo být tak kolem roku 2000. Jinak jsem byl zašitý v Porubě, takže mě minul i slavný klub Černý pavouk na Stodolní ulici,“ vyznává se v klubu Sádrový ježek, kde se odvíjí náš hovor.
„Hudební bazar je významnější daleko více, než si lidé myslí. Kdyby tady nebyl, vznikne ohromná díra a město hodně ztratí – jako by vybourali půl Ostravy, není tady adekvátní náhrada. Tady jsem působil ve svých padesáti jako takový pozdní začátečník.“
Básničky pomáhají hendikepovaným
Jiří Neduha ovšem dovede ještě dnes překvapit, když město považuje za nepříliš industriální. „Je to sranda říkat o Ostravě, že je industriální. Třeba v Porubě nebyl a není žádný průmysl, ale samá zeleň. Bydlel jsem na okraji, chodili jsme na procházky s pejskem a byl tam klid.“
Kromě toho, že hraje s oblíbenou kapelou Zpocený voko, má i jiné aktivity. Spolupracuje se organizací Mens Sana, s kapelou Třesk a založil divadlo se skupinou Netřesk.
„Je to houževnatá rostlina, a to se k nám hodí. Baví mě psát melodie. Další kapela Trigon Band je z produkce asociace Trigon, mentálně postižení, se kterými mě to velice těší. Píšu úplně jednoduché básničky, ale dojemně prožité. Pomáhá jim to, a to mě povznáší. Když totiž mezi vrabčáky pustíš andulku, tak ji uklovou, takže si musíš vytrhávat peří, aby se ti podařilo zapadnout mezi ty vrabčáky,“ vysvětluje Jiří Neduha.
