Úkolem číslo jedna pro letošní rok je podle viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR a zároveň ředitele pro personalistiku společnosti ArcelorMittal Ostrava Jana Rafaje oslovit co nejvíce mladých lidí ke studiu technických oborů. Současní technici pomalu stárnou a technické školy musí bojovat o své žáky s gymnázii.
Svaz průmyslu už několik let varuje před nedostatkem zaměstnanců s technickým vzděláním. To je situace tak vážná?
Tady vidíme velký průšvih. Například v ostravském Mittalu se poprvé v historii budeme muset dívat do zahraničí, abychom našli zaměstnance pro některé obory. Chystáme masové nábory procesních inženýrů, specialistů na automatizace a tady nejsme schopni je nabrat.
Jan RafajŠestatřicetiletý absolvent brněnské právnické fakulty působí ve společnosti ArcelorMittal Ostrava od roku 2002. Pracoval zde nejprve na pozici vedoucího právního oddělení bývalých VP Frýdek-Místek, v současnosti zastává funkci ředitele pro personalistiku a vnější vztahy. Je také viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy. Ve volném čase se věnuje hudbě, angažuje se například v gospelovém souboru. |
To je jich tady tak málo?
Když jsme dali inzeráty, ani celkový počet odpovědí nestačil na to, jakou kvótu chceme naplnit. Navíc na tyto funkce potřebujete určitou kvalitu, a ta se nehledá lehce.
Kvalitou myslíte zkušenosti a praxi, nebo kvalitní absolventy?
Obojí. Použitelní jsou i absolventi, vychází to hlavně u těch, kteří se již v době svého studia zapojili do práce v nějaké firmě. Ale my se často setkáváme s tím, že studenti nejsou schopni při pohovoru obhájit svou pozici, své znalosti, dokonce se naši náboráři setkali s absolventy Vysoké školy báňské, kteří neuměli popsat princip výroby železa.
Což je trošku problém.
To je problém. A také tragédie.
Je velký problém najít specialistu v technickém oboru?
Dnes, když hledáme například někoho na post valcíře, to není tak, že bychom měli stovku životopisů a v nich se prohrabovali a hledali nejlepšího. Takový nábor deseti lidí trvá i dva měsíce, vybíráme například i z pekařů a podobně.
Co se s tím dá dělat?
Tento rok je specifický, je vyhlášen rokem průmyslu a technického školství. Snažíme se na všech možných úrovních posunout věci kupředu, probudit zájem o technické školství, zavést do něj prvky duálního školství.
Co to znamená?
Jde o větší propojení praktické výuky, která je součástí technického vzdělávání s konkrétními požadavky zaměstnavatelů v daných regionech. Protože ti umí nejlépe definovat, co potřebují.
Čili něco, jako tady bylo v učňovském školství před rokem 1989?
Ano, něco podobného. Snažíme se inspirovat německým a rakouským modelem, kde si firmy a školy rozdělily vzdělávání tak, že průmysl garantuje praktickou a odbornou část vzdělávání, tu teoretickou pak garantuje stát. Teoretická část probíhá v nějaké škole, praktická pak přímo v areálu firem. A tamní hospodářská komora připravuje i závěrečné zkoušky. Unifikované testy, zkoušky i zkoušející.
Dají se vůbec připravit unifikované zkoušky u nás? Například práce zámečníka ve strojírenských Vítkovicích je výrazně odlišná od práce zámečníka v hutní firmě ArcelorMittal.
To je právě místo, kde se i my zaměstnavatelé musíme posunout o kousek dál. I my jsme historicky bojovali za udržení oborů jako je hutník, koksař a podobně. Tedy oborů, kde jinde na trhu práce nemají jeho absolventi moc šancí uspět, jsou tady dvě velké hutní firmy a tři čtyři velké koksovny.
Proto by už firmy neměly požadovat specifické profese, ale zobecňovat své požadavky na typově blízké profese. Proto se začínáme více zaměřovat například na přípravu zámečníků či elektrikářů jako takových a pak je na dané firmě, aby si je, pokud možno už v průběhu jejich vzdělávání, zaměřovala na své specifické potřeby.
Budou s tím ale jak školy, tak firmy souhlasit?
V Česku jsme poněkud specifičtí, jsou tady dvě kyvadla. Na jedné straně jsou zde technické školy, které jsou oddělené od reálného života, na druhé pak firmy, které se rozhodly, že to takto nemohou nechat a zřídily si své vlastní školy. Což jde ještě dál, než je německý model.
Je německý model použitelný i u nás?
Je. Mám s tím vlastní zkušenost. Mám v Německu synovce, který na střední škole studoval IT obor. Okamžitě jej oslovila místní firma, která mu řekla: „Podívej, my ti připlatíme maturitu, ale podepiš závazek pro naši firmu.“ No a po dvou třech letech mu řekli, že mu klidně připlatí na vysokou školu, s tím, že u nich bude přitom pracovat na částečný úvazek. Ta firma si jej vlastně vzdělávala tak, jak potřebovala.
Otázka je, zda by to stejně fungovalo i u nás.
U nás zatím bohužel máme spoustu škol odtržených od reality a pár škol, které jsou těmi firmami vlastněny. Mezi tím je široké nic, kde se nyní potřebujeme dostat. Už to na některých místech začíná fungovat.
Právě vaše firma je ale jednou z těch, které spolupráci s učilištěm ukončily, to pak zaniklo.
To, že se zavřela škola, která je v těsné blízkosti Mittalu, je strašné. Ale to rozhodnutí, které jsme s krajem udělali společně, bylo správné, protože v posledních letech ta škola nic nepřinášela, nebyli jsme se schopni dohodnout na spolupráci, vznikaly tam obory, které neměly s průmyslem nic společného a ani kraj neměl páky, jak to změnit.
Co dalšího by se mělo změnit?
Velkou míru by měli hrát politici i média. V minulosti nebylo zvykem, že by se někdo z politiků stavěl za průmysl, bojoval za něj. Bylo to spíše naopak. V posledních dvou letech se to mění, ale před deseti lety byl ten trend opačný. To neznamená, jak nám někteří podsouvají, že chceme zrušit gymnázia. Ať jsou, my je vítáme. Ale ať plní svou roli, jakou mají. Jak je možné, že jsou gymnázia, která netlačí mezi klíčové předměty matematiku? To je prostě špatně.
