„V nádržích se dlouhá léta usazovaly uhelné kaly, které jsme dříve nedokázali zachytávat. Nyní je těžíme a přidáváme k našemu uhlí,“ vysvětluje ředitel Závodu úpraven OKD Václav Kabourek.
V číslech
|
Uhelné kaly zná většina obyvatel Ostravska pod názvem šlam a dlouhá léta se jednalo o oblíbený druh topiva, protože bylo levné. Vznikly v době, kdy si uhelné technologie nedokázaly poradit s nejjemnějšími prachovými částicemi vytěženého uhlí, které se proto následně odváděly právě do kalových nádrží.
Zde se usazovaly na dně a za dlouhé roky těžby se na jejich dnech nahromadily několikametrové vrstvy. V současnosti už OKD kaly soukromým osobám neprodává a přimíchává je k energetickému uhlí dodávanému do elektráren a tepláren. „Od 90. let jsme takto už vytěžili okolo čtyř milionů tun kalů a předpokládáme, že těžit budeme ještě přibližně tři roky,“ dodává ředitel.
Množství prakticky podruhé vytěžených kalů, poprvé ze šachty, podruhé z odkalovacích nádrží, je s úbytkem těžby stále významnější. Během jediného roku společnost OKD z kalových nádrží vytěží zhruba 300 tisíc tun kalů. „V poměru k těžbě jde zhruba o pětiprocentní podíl. Nebudu říkat, nakolik jde o výnosnou záležitost, ale rozhodně je pro nás tato těžba efektivní,“ prozrazuje ředitel.
Unikátní bagr |
Kaly se v současnosti těží z nádrže nedaleko Doubravy. Z dálky sací bagr, kterým se dolují, připomíná slavné parníky na řece Mississippi. Zblízka je ale jasné, že skutečnost není tak idylická. „Jde o elektricky poháněný sací bagr, který těží z hloubky okolo čtrnácti metrů,“ vysvětluje Ondřej Novotný, jednatel jihočeské společnosti Plosab, která na Karvinsku pro OKD zdejší kaly těží.
„V podstatě jde o stejnou záležitost, jakou využíváme při čištění rybníků na Třeboňsku. Jedná se o náš výrobek, který jsme si sami navrhli, vyrobili, převezli na Karvinsko a na břehu zdejší nádrže pak sestavili. Princip těžby je přitom velice jednoduchý - dno rybníka narušujeme korečkovým rypadlem a uvolněné bahno odsáváme a odvádíme hadicemi na místo na břehu, kde se dále zpracovává. Dříve jsme využívali dieselové sací bagry, tento nejnovější je poháněn elektricky.“
Kamil Bancíř, vedoucí karvinského provozu společnosti Plosab, si práci na sacím bagru pochvaluje.
„Je to pěkná práce. Tedy, když je hezky a všechno funguje. To pak pracujeme uprostřed přírody bez většího hluku, protože sací bagr není prakticky slyšet, a z kabiny tak můžeme pozorovat například vodní ptáky. Horší to ovšem je, když se něco porouchá. Pracovat například v říjnu ve vodě, která má pouze několik málo stupňů, není vůbec nic příjemného.“
