Dnes má soukromý sběratel poklady, které mu závidí i ze státních peněz placená muzea v republice. Do Radimi nedaleko Luže se sice žádným vlakem dostat nedá, fanoušci železnice si i přesto přijdou na své.
„Navštívila mě jedna paní ředitelka z muzea v Ostravě a povídá mi, že tady mám věci, které si musela půjčit v Národním technickém muzeu, aby měla co vystavovat,“ říká železničář Eduard Kapitola ke sbírce převážně historické techniky, literatury, plánů a všeho, co se k železnici váže.
Než bývalou prodejnu sousedící s jeho domem zaplnil železničním arzenálem, trvalo to dlouhá léta.
„Bylo mi hrozně líto, když se na trati začala dělat inovace a staré zařízení se likvidovalo. Pokud jsem měl možnost, věci jsem začal shromažďovat. Měl jsem je poschovávané různě po kancelářích něco ve stodole nebo garáži,“ popisuje pětašedesátiletý důchodce.
Přestože do Radimi žádné koleje nikdy nevedly, zasvětil dráze celý život. Až do roku 1948 měl jeho otec autodopravu a uhelné sklady. Po znárodnění v padesátých letech jezdil malý Eda se svým otcem vykládat z vlaků uhlí do nedalekého Uherska.
Byl natolik uchvácen mašinkami, jejich čoudem, vůní pražců a dopravní kanceláří, že se v pozdějším věku dal na studium železniční průmyslovky v České Třebové. Na dráze začínal jako výpravčí, postupně se dostal na přednostu stanice, dopravního kontrolora a kariéru ukončil jako šéfinspektor provozní kontroly u státních drah.
Od začátku věděl, že nechce mít železniční muzeum v tom pravém smyslu. „Ukazuji lidem, jak vypadá dráha z té druhé strany. Jak vypadá dopravní kancelář zevnitř, jak vypadá osobní pokladna, vozová úschovna zavazadel nebo telegrafní kancelář. Lidi se dnes do styku s dráhou dostanou jenom u pokladny, kde si koupí lístek. Pak vidí, že přijel vlak, a výpravčího v červené čepici, který dnes ani nezvedá výpravku k odjezdu,“ představuje koncept muzea Eduard Kapitola.
Sbírku zkouší dále rozšiřovat
Hlavně historické exponáty se snaží dál průběžně doplňovat. „Mně se odjakživa hrozně líbily staré věci, protože byly nejen funkční, ale také krásně řemeslně zpracované. Ne jako dnes, kdy je všechno z umělé hmoty,“ shledává v dráze časy plné nostalgie.
Vystavené však má i kousky, na kterých se před pár týdny ještě sloužilo. „Tím je například ovládací a indikační panel z dopravní kanceláře v Chrudimi. Na něm měl výpravčí kontrolu, co se mu v té stanici kde děje,“ uvádí.
Návštěvníci se tak od něj třeba dozvědí o správném postavení vlakové cesty se všemi návěstidly a výhybkami, do jaké doby se na dráze používal petrolej či jaký vývoj prodělaly drážní uniformy. Studijním archivem jsou plány nerealizovaných tratí napříč republikou. Zadokumentované má nehody, které se na tratích staly i za jeho působnosti. Rád s úsměvem představuje první mobilní telefon z roku 1924 a hospodyňkám, jak například žila rodina pana přednosty.
Ve sbírce nechybí ani vzácné plány
Pochlubit se může i kompletními plány hlavní tratě z České Třebové do Pardubic krátce potom, co ji postavil Jan Perner.
„Obsahují kilometrické polohy, přes jaké katastrální území trať vede či jaký je profil trati, poloha jednotlivých oblouků, jaké přejezdy byly hlídané,“ uvádí k několikametrovým dlouhým plánům. Kolik exponátů vlastně v muzeu má, se už podle jeho slov nedá spočítat.
Jezdí za ním hlavně velká spousta takzvaných šotoušů, jak se na dráze říká fanouškům železnice, ale i hodně přátel a nádražáků. V pamětní knize už má řadu pochvalných recenzí ze všech koutů republiky - od Plzně, přes Brno, Ostravu až po Trnavu.
„Muzeum nemám moc zpropagované, kdo o tom věděl, tak přijel. Mám ale v plánu natřít fasádu, už mám připravenou modrou barvu a nechal jsem si vyrobit i nový poutač,“ říká Eduard Kapitola.
Soukromé muzeum železnice je otevřeno od dubna do září. Stačí zavolat na telefonní číslo 602 291 597 a domluvit se na konkrétním termínu návštěvy.
Poloha Radimi, kde se nachází soukromé železniční muzeum Eduarda Kapitoly.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
