V Guinnessově knize rekordů by jako tvůrce nejmenšího obrazu na světě mohl být jmenován třeba ostravský malíř Štefan Danilovič. Třeba... Třiašedesátiletý výtvarník se se svou miniaturou o rozměrech několika desetin milimetru do soutěže přihlásil v roce 2001, zatím ale čeká na oficiální uznání.
Miniaturám se věnuje patnáct let a největší výstavu svých exponátů, na které si musíte vzít zvětšovací lupu, měl zatím stylově v ostravském Miniuni, městečku s miniaturními modely.
„Piplání se“ se štětci pod zvětšovacím sklem ale zdaleka není jedinou zálibou Štefana Daniloviče. Jako umělecký řezbář bere každé dílo jako jedinečnou výzvu, možnost seznámit se dopodrobna s technikou a vyhrát si s detaily. Jeho oblíbený citát, jehož autorem je Michelangelo Buonarroti, zní: „Dokonalost není maličkost, ale z maličkostí se skládá.“
Proč jste se rozhodl vynikat jako autor nejmenších obrazů na světě?
Je to moje vášeň, ani o tom nepřemýšlím, prostě vím, že mě malování miniatur přitahuje jako jiné autory velké obrazy. Někteří umělci dokážou vyprodukovat exponáty, které se těžko směstnají pod střechu jedné galerie. Jiní naopak nosí mnohaletou produkci v kapsičce u vesty. To je můj případ. Ale nespecializuji se pouze na miniatury. To je jen jedna z oblastí mého zájmu.
Vaše nejmenší dílo, ručně malovaný unikát, má ve svých sbírkách Muzeum rekordů a kuriozit Pelhřimov. Jak se tam dostalo?
Je vytvořené technikou akvarelu a měří pouhých 0,55 krát 0,55 milimetru. Namaloval jsem je v únoru 2001, tedy dva roky poté, co mě miniatury uchvátily při mé návštěvě v Polsku. Když jsem chtěl miniaturu přihlásit do Guinnessovy knihy rekordů v roce 2001 ve Velké Británii, setkal jsem se s nezájmem. Rekordy z území bývalého východního bloku tehdy podle mne příliš neuznávali. A protože jsem přesvědčený, že se jedná o světový unikát, nejmenší obraz na světě, obrátil jsem se na pelhřimovské muzeum.
Vytváření miniatur musí být poměrně náročná věc, vy jich přitom máte několik desítek, možná i více. Kde na to berete energii?
Do jednoduchých věcí bych nešel. Každé dílo je pro mě jedinečnou záležitostí a stále se pouštím do nových a nových technik. Objevuji nové materiály a pokaždé se jedná o neopakovatelnou výzvu. V tom je ta krása, v jedinečnosti. Samozřejmě, stojí to řadu let usilovné práce, třeba jenom nástroje na rytí jsem si vyráběl osm let. Musel jsem si všechno vyzkoušet a postupně je přizpůsobovat těm nejlepším možným tvarům.
Povoláním jste vyučený tesař. Jak jste se dostal k tak jemné práci, jako jsou rytiny, dřevoryty?
Jsem samouk. Začal jsem hodně pozdě. Teprve kolem svých sedmnáctin jsem objevil kouzlo výtvarného umění. Toulal jsem se v Havířově po ulicích a vedle obchodu Budoucnost byla galerie, kde mě upoutaly linority. Líbily se mi natolik, že jsem zatoužil vytvořit něco podobného. Chodit po hospodách mě moc netáhlo, pomohl mi vychovatel na učilišti, kde jsem studoval. Nebyla to žádná hračka. Sehnat nějaké náčiní bylo v době hluboké totality skoro nemožné. Rydla se naštěstí prodávala v obchodě, nabrousil jsem si je už sám. První prací byl dřevořez. Nejtěžší bylo jej otisknout. Vyryjete matrici, ale už nebylo kde najít tiskací lis.
V současnosti jste se přestěhoval do Bašky u Frýdku, jste v důchodu. Kolik času trávíte malbou nebo dřevořezbou?
Věnuji se tomu denně, mám i speciální malířské cviky, abych se udržel ve formě. Kromě toho jsem se ale vrátil k výrobě uměleckých nožů. Jeden z nich mám už velmi dlouho. Chtěl jej po mně kdysi Vietnamec, že mi za něj dá vystřelovák. Odmítl jsem – proč bych měnil svůj jedinečný, ručně vyrobený unikát za zboží sériové výroby?
Ten nůž spíše vypadá jako šperk, ale přesto jej můžete použít. Zdá se, že má velmi ostrou čepel.
Ta je také ze speciální oceli. Přitahuje mě materiál, možnost jeho opracování, jsem schopen si jej i odlít nebo ukovat. Ten nůž je miniaturní, nosím jej jako přívěšek, stejně jako třeba ručně vyrobenou ocelorytinu s motivem koňské hlavy. Není pro mě problém vytvořit prsten z jednoho kusu oceli. Dá to práci, ale já už jsem takový, že nepřestanu, dokud není dílo hotovo. Nedávno po mně chtěl jeden hudebník vyřezat houslový krk. Nikdy jsem to nedělal, ale vzal jsem to jako výzvu. Je spousta postupů, které vám nikdo neprozradí, ale já se na danou věc podívám a v tu chvíli už vím, jak bych to dělal.
Máte nějakou další výzvu, co byste ještě v životě rád dokázal?
Kromě nožů, které mě teď znovu začaly fascinovat svými uměleckými možnostmi a spojením různých kovů, je mým snem vytvořit galerii miniatur. Mohla by se stát třeba součástí Galerie výtvarných umění města Ostravy anebo kterékoliv jiné galerie v jiném městě, ale tak, aby exponáty byly v důstojném prostředí. Pro vodní nádrž v Bašce pak budu připravovat dřevěné sochy v životní velikosti.
