Jiří Gutovský a Tomáš Krejčí strávili velkou část profesního života na Dole Bezruč. Jeden coby dispečer, druhý jako štajgr (vedoucí směny – pozn. aut.), oba si ale předtím vyzkoušeli na dole i těžkou manuální práci.
„Občas jste mi na dispečinku lezli na nervy. Řešili jsme nějaký problém na hodinu, a vy jste nám tam dolů volali co pět minut, jestli už to je opravené,“ přiznává se po letech shledání u piva Tomáš Krejčí.
„To víš, za zády mi stál ředitel závodu,“ oponuje bývalý dispečer, který předtím na šachtě pracoval jak v dělnické profesi, tak jako štajgr. Je tak nepřebernou studnicí historek. Smutných i veselejších.
Mladé strašili „figurínami“
Směje se například při vzpomínce, jak při zaškolování na šachtě s kolegy strašili nováčky vyrobenýma „nohama“ v gumácích, o kterých říkali, že to jsou zbytky mrtvých havířů. „Šli jsme kolem a povídám. To už je druhý, kašlete na to, po šichtě je sebereme. Ti byli zelení...“
Vzpomíná ale i na těžké chvíle na šachtě. Například když vytáhli zavaleného chlapa a 40 minut mu dávali dýchání z úst do úst. Po zhruba tři čtvrtě hodině přijeli důlní záchranáři s doktorem, který nezaujatě pronesl, že už dvacet minut dýchají do mrtvoly. „Sundej si helmu, slyšel od kolegy. Ten mu takovou jednu uvalil,“ vzpomíná Gutovský.
Pro facku se na ostravských šachtách nechodilo daleko. Těžká a zodpovědná práce, při lajdáctví hrozila zranění i smrt, do toho tvrdí a svérázní chlapi... Co nestihli dořešit dole v dole, to se pak ještě dlouhé hodiny rozebíralo v některé z havířských hospod.
Někdy se taková diskuse vlekla i dny. „Jo, to se tak jednou do měsíce stalo, že jsme v neděli v noci šli na předfárání. Ráno po práci jsme šli do domovské hospody v domě potravin Santos naproti Imperialu. Dali jsme si jedno kafe, druhé kafe, k tomu něco, a už bylo půl čtvrté odpoledne. To už nemělo cenu jít domů. Tak jsme šli do Sněhurky na boršč a potom do roboty. Po šichtě znova. No a doma jsem se objevil ve středu o půl třetí odpoledne,“ říká Gutovský.
„Vlajka? Ta je slavnostní“
Sednout po práci do hospody, to tak nějak k havířině patřilo a patří. „Po noční, když měly ostatní hospody zavřeno, tak se chodilo třeba hodně do hospody U Husara u Sýkorova mostu.
„Hodně se kromě piva pil rum, vodka nebo slivovice,“ říká Krejčí. A co hornická vlajka (nápoj který se skládá ze zelené a fernetu – tedy druhy alkoholu reprezentující tradiční hornické barvy – pozn. aut.)? „To moc ne, ta vlajka je spíš taková slavnostní,“ vysvětluje.
Bývalý Plivanec, nyní restaurace U Dvořáčků.
Každá šachta měla své hospody. Chlapi z Bezruče chodili kromě zmíněných například na Špici, kousek dál se chodilo do pivnice zvané Plivanec nebo třeba více do centra do hospody Na Úpadě.
Horníci z Dolu Rudý říjen zase chodili na Samotu, k Bajgrovi nebo na Kopytárnu. „Tam byla desítka pivo. Pilo se tam na stojáka jako ve stáji a stoly se dělaly lokty,“ vzpomíná bývalý havíř z tohoto dolu a přidává: „O výplatách mívali sedmičku a tu si lidi vylepšovali alpou. Byl jsem mladý kluk, tak jsem to jednou vyzkoušel. Od té doby se tím nechci ani natírat,“ dodává.
Tabáková švestka v puse
Krom piva se v havířských hospodách ve velkém kouřilo. V dole to bylo nemyslitelné, a tak po osmihodinové směně byla chuť na cigaretu obrovská. I když i při práci si havíři uměli pomoct. „Žvýkal se hodně tabák,“ vzpomíná další horník Jaroslav Kilián, který pracoval v Paskově a na Staříči.
„Byli chlapi, co doma měli tabák, míchali ho třeba s rumem a prodávali pytlík za pět korun. Nacpal sis to a udělal sis takovou švestku. My jsme to žvýkali a plivali kolem sebe. Mělo to tu výhodu, že jsi měl plnou pusu slin a nedostal se ti prach do plic. Když jsem pak dělal v Karviné, tak tam to neznali. Tam se tabák zase šňupal,“ vzpomíná Krejčí.
Na pivo i na tabák měli havíři vždy dost peněz. Třeba v 70. letech si přišli i na několikanásobek průměrné mzdy. „Jako kluk jsem chtěl jezdit tirákem, ale tatík, který pracoval na šachtě, vždycky přišel, ukázal mi výplatní pásku a zeptal se mě, jestli fakt chci raději řídit. Matka dělala v televizi a měla 1 700 měsíčně, on bral 12 tisíc,“ říká muž, který na šachtě pracoval do začátku 90. let. Nyní pracuje také v dole, ale sádrovcovém.
Takové peníze v době, kdy pivo stálo kolem dvou korun, byly královské. Dnes je situace jiná a horníci s očekáváním vyhlížejí každou další výplatu.
„Nelíbí se mi, co se tady děje. V Ostravě se tehdy počítalo s ukončením těžby a uzavřením šachet, ale na Karvinsku by to ještě mohlo roky fungovat,“ podotýká Gutovský, který už je v důchodu. A co se podle něj od havířů dá očekávat, pokud jim výplata nedorazí? „Myslím, že nic, že budou stále doufat, že se něco změní a že peníze přijdou,“ říká Gutovský. „To já si myslím, že by se pár rebelů našlo a že by to mohlo vyvolat poměrně pozdvižení,“ kontruje Kilián.
