Jeho filmy patřily k nejnavštěvovanějším ve východním bloku Evropy. Získaly si miliony diváků. Nedávno o něm byl natočen dokument Polský Steven Spielberg.
Koncem 70. let, kdy byla jeho popularita na vrcholu, se podíval také do Ostravy. Na tehdy oblíbeném FFP, tedy Filmovém festivalu pracujících, se promítala jeho úspěšná sci-fi inspirovaná knihou Stanislava Lema Zkouška pilota Pirxe.
Žije ve Varšavě a ani v důchodu nezahálí, připravuje premiéru celovečerního animovaného filmu pro děti. Diváci v Česku si jej mohou pamatovat také jako tvůrce napínavých hororů Vlčice nebo Kletba hadího údolí.
Marek Piestrak Známý polský filmový režisér, scenárista, producent a herec se narodil 31. března 1938. Absolvoval slavnou filmovou školu v Lodži v roce 1968. Na praxi byl v Hollywoodu při natáčení hororu Romana Polanského Rosemary má děťátko. Debutoval existenciálním dramatem z doby 2. světové války Tichá noc, svatá noc. Piestrak se posléze prosadil jako tvůrce žánrových filmů. Podle předlohy Stanislava Lema natočil horor Vyšetřování a koprodukční velkofilm Zkouška pilota Pirxe. Kromě toho natočil řadu dokumentárních filmů inspirovaných vášní pro horolezectví. Se ženou Krystynou žije ve Varšavě, má dvě děti, Mateusze a Emilii. |
Ostravské stopy se Marku Piestrakovi přirozeně prolínají s dějinami filmu. Na počátku jejich moderní éry stojí ostravský rodák Karel Reisz, který je Piestrakovi mimořádně dobře povědomý.
Ostravu navštívil na přelomu 70. a 80. let
„Představte si scénu, kdy někdo slyší zvonit telefon. Aby se mohla natočit, dělali to kdysi tak, že bylo vidět, jak jde ten člověk přes celý pokoj k telefonu a říká haló. Karel Reisz ukázal, že se to dá udělat i jinak. Vidíme chlapíka, jak slyší zvonění, je tady záběr na muže a záběr na zvonící telefon, pak hned záběr na zvednuté sluchátko, kdy muž říká haló. Dnes už se nikdo nepozastavuje nad tím, jak se k tomu sluchátku dostal. Je to podobná revoluce, jako když se přešlo od záběrů celé postavy na polocelky nebo detaily. Reisz napsal základní dílo o filmovém střihu, režisérovi se to plete, ovšem když má dobrého kameramana, tak on mu to pohlídá,“ vypravuje Marek Piestrak ve svém útulném varšavském bytě.
Po ukázkové lekci z dějin filmové historie se rozpovídá o své ostravské zkušenosti. Navštívil ji na přelomu 70. a 80. let jako host Filmového festivalu pracujících.
„Byl to mezinárodní festival, který se konal v mnoha městech v Československu. Začínalo se v Praze, kde se setkaly všechny delegace, každá pak vyjela na svou trasu. Já jsem ji absolvoval s jedním polským hercem, který hrál ve Zkoušce pilota Pirxe. Pamatuju si na Ostravu, Karvinou, Olomouc, Jeseník,“ líčí zaujatě, jako by to bylo dnes.
Moravská anabáze pro něj patřila k těm nezapomenutelným a Piestrakovi se vybavuje hned několik historek. „V jednom z malých měst nás ubytovali ve vile, která měla místo koupelny bazén. V jiném místě nás zase vzali na civilní křtiny,“ vypravuje filmový režisér.
Poláci vydrželi více alkoholu než Rusové. Ty táhli za nohy
Místní soudruzi tehdy vysvětlili rodičům s miminky, že jsou u nich na návštěvě kolegové z Polska a že s nimi budou dělat civilní obřad. „Když přišlo na udělování křestních jmen, tak jsme začali: Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého... V tu ránu nám skočil do řeči místní předseda, aby nás zarazil: Ne, ne, ne, soudruhu, tak to není možné,“ směje se Piestrak.
Inu v Polsku byl socialismus k náboženství benevolentnější. Poté byli polští hosté pozváni do lázní. „V chatě nad potokem, kde se v řece proháněli pstruzi, jsme vypili několik lahví vína. Pak nás odvezli do hotelu, ještě ráno nám hučelo v hlavě, ale soudruzi za námi přišli a říkali: ‚Nic se nebojte, my vás vezmeme na lázeňskou kúru. Vy jste na tom ještě dobře, protože chodíte. Když tady byli Rusáci, tak jsme je museli nést za ruce a za nohy. Leželi v lázeňské místnosti naložení v kádích a střízlivěli. Nás pracovnice vzkřísila proudem studené vody, takže jsme vyšli úplně střízliví. Nakonec nás položili na lůžka, která byla oddělena plentou, přišla jiná žena s tím, že se máme svléknout, zavinula nás do plátna a mohli jsme se tak dvě hodinky prospat. Pak nás probudili s tím, že jsme podle jejich mínění schopní začít pít znova,“ usmívá se režisér.
V Ostravě byli patrně ubytováni v hotelu Imperial, Piestrak si pamatuje ulice s pěknými vysokými domy. Klíčová byla ale návštěva v jednom z ostravských dolů. „Jeli jsme výtahem pro horníky, zavěšeném na kladce. Dali nám helmy, oblečení, boty. Prováděli nás chodbou, kde bylo nejdříve hodně místa. Když jsme ušli asi kilometr, začal se strop snižovat, byly tam vozíky s uhlím,“ vysvětluje Piestrak.
I v Polsku jsou industriální památky jako Dolní oblast Vítkovice
Této exkurzi ale předcházela ještě jedna nečekaná situace. Přímo na hotelový pokoj za nimi přišli dva opravdoví horníci. „Řekli nám, že na nás čekají, že se o nás budou starat, tedy zřejmě i hlídat. Myslím, že byli ze svazu horníků, ale žádní úředníci. Něco nám na nich nesedělo. Jen tak mezi sebou, já s kolegou Zbyškem, jsme prohodili pár slov. Protože tak podivně vyhlíželi. Něco na nich bylo zvláštního, měli podmalované oči. Výrazné černé linky kolem dokola. Možná to jsou teplouši, říkáme si navzájem. Když jsme pak sestoupili na důl a šli jsme přes místnost, která se jmenuje cechovna, kde jsme se oblékli do hornického, tak jsme byli ještě více udiveni. Prošli jsme se po dole – a pak, když jsme se na sebe podívali, jsme zjistili, že máme namalované oči jako oni. Naštěstí nám ten uhelný prach šel lehce smýt, byli jsme pod zemí jen krátkou dobu. Jenže oni, když pracovali na dole každý den, tak se jim uhlí zadralo pod kůži. Do okamžiku, než jsem navštívil Ostravu, jsem neviděl opravdového horníka,“ poutavě popisuje Marek Piestrak.
O Ostravě pak slyšel jen prostřednictvím médií. „Vím, že je tam celá ulice, kde jsou samé kluby, ale o tom jsem už jenom četl v našich novinách. Jinak o Ostravě u nás panuje povědomí, že se v ní nacházejí uhelné doly a taví se železo ve Vítkovických železárnách. Když se ale z Ostravy stal skanzen, kde se procházejí turisté, tak to má obdobu také u nás. V zavřeném dole ve Valbřichu v Dolním Slezsku vytvořili překrásné hornické muzeum, kde je množství expozic a turistických tras. V Katovicích byl důl v centru města, udělali z něj skanzen, kde je expozice důlních strojů,“ dodává Piestrak.
