Ostravské reálie zažil Tomáš Vůjtek na vlastní kůži, ty starší zná pak z doslechu od svých blízkých. „Já tady žiju odjakživa. Jsem dítě porodnického boomu, takže jsem se musel narodit ve Frýdku-Místku, protože v Ostravě bylo v porodnici plno,“ vysvětluje, proč má v rodném listě jako místo narození uvedený Frýdek-Místek.
„Vyrůstal jsem v Porubě u Duhy, tedy v místech, kde končilo sídliště a začínal les. Jsem napůl dítě města a přírody. Na prázdniny jsem jezdil za babičkou do Hrabové. To už byl nefalšovaný venkov, tam jsme chytali raky. Poruba nám připadala domácká, protože když se jelo do centra, tak jsme říkali, že pojedeme do města. Jezdilo se kolem koksovny, kolem Karoliny, až tam začínalo město. Nejdříve továrna a pak velký obchodní dům Ostravica – krásný panský obchoďák, který tady zbyl po válce, což byla doba, kdy centrum bylo centrum,“ popisuje Vůjtek.
Tomáš Vůjtek
|
Na Porubu, kde stále bydlí, ovšem nedá dopustit. „Do jisté míry jsem patriot. Je to velmi pěkná čtvrť. Vytáhnu kolo a za pět minut jsem v přírodě.“
Dnes uznávaný divadelník se v dětství toužil stát hudební hvězdou. „Chtěl jsem být rocková superstar. Nenaučil jsem se ale více než tři akordy na kytaru, a to už hráli Katapulti. AC/DC jsem posléze vyměnil za Kafku, jehož povídky pro mě byly jako iniciační záblesky. Ovlivnilo mě absurdní divadlo. V Aréně děláme herecké divadlo. Nekouzlíme tak, že ukážeme celý světelný park. Naopak, u nás kouzlí herec, a když třeba jen mrkne, musí to být vidět,“ vysvětluje Vůjtek, který prý svůj nejsilnější divadelní zážitek získal už v útlém dětství.
Zima? Kvůli smogu nejhorší období
„Noc před návštěvou Divadla loutek se mi zdálo, že hoří. Měli problém mě tam potom dostat a jediné, co si pamatuju, je, že nehořelo, tak silný prožitek to byl. Pak tady byla hrůzostrašná povinná školní představení, na která děti přijdou a jsou rády, že nejsou ve škole. To znám i dnes, ovšem už z pohledu tvůrce,“ popsal.
Ostrava sice Tomáši Vůjtkovi poskytuje veškeré zázemí, za které by jinde těžko hledal náhradu, přesto jsou chvíle, kdy ji touží aspoň na čas opustit.
„Zvažuji to především v zimním období, protože je tady neúnosná smogová situace. Jinak bych nechtěl odejít. Němci na to mají pěkné slovo – Hassliebe – nenávist a láska pospolu. Krátce po revoluci jsme s kamarády založili amatérské divadlo, které se jmenovalo Ostravská pohoda, což byl oxymóron. Věděli jsme, že v pohodě nikdo v Ostravě nemůže být. Dnes už je to jinak, město je zelenější a kulturnější, než kdykoli za mého života bylo. To by si lidé měli přiznávat, že už se hodně změnilo k lepšímu.“
A nakolik jsou jeho hry autobiografické, popřípadě do jaké míry obsahují ostravské reálie? „Když jsem psal S nadějí i bez ní, tak jsem chtěl do ní dát něco ostravského. Byl to příběh Gottwaldovy manželky, se kterou se tady seznámil. Do textu jsem vložil poznámku: ‚Tu Ostravu byl Klemovi čert dlužen.‘ Jsou to malé narážky, které mě strašně baví. Ve Slyšení je Ostrava jednou ze stěžejních linií, zachycující příběh ostravských Židů. Dějiny malého města ve srovnání s velkým světem. Dějiny Eichmanna a transportů, které logisticky organizoval. Ve Smíření, které budeme dělat na konci sezony, už je spousta mých osobních zkušeností z doby mého dospívání, kdy se konaly soutěže o partyzánský samopal a byla tady ideologická myčka mozků. Smíření je o tom, jak jsme vyhnali Němce a jak jsme se s tím smířili. Pamatuju, že naším největším nepřítelem byli ti Němci, ti zlí Němci z ‚Bundesrepubliky‘. Nebezpečný drak, který čeká za humny a chce nám unést princeznu. Snažím se psát více o historii. Brenpartija, kterou budeme po osmi letech stahovat, byla inspirována vzpomínkami mé babičky. Ta bydlela na Kamenci, kde občas ty pověstné obyvatele haldy, takzvané brenparťáky, potkávala. Když se rozšířila zvěst, že brenparťáci jdou, tak se zavřelo všechno – zvířata i děvčata, aby nepřišla k mravní úhoně,“ vysvětluje.
Dramaturg Tomáš Vůjtek v roce 2002 před Divadlem Petra Bezruče.
Když se Tomáš Vůjtek ještě nevěnoval divadlu, tak se rád vydával na struskovou haldu v Hrabové. „Jako dítě jsem tam chodil o prázdninách. Sbírali jsme tam s kamarády železo a vozili je do sběrny, byl to dobrý přivýdělek. Později jsem rád chodíval na Landek a haldu Ema mám také rád. Téměř celá Poruba patří k mým oblíbeným místům. V Kyjovicích, na konečné v Zátiší, začíná pěkná turistická cesta. Pak je tu Myslivna a celý ten areál. V centru to taková idylka není. Mrzí mě třeba osud Stodolní, kde materie zvítězila nad duchovnem a kde byznys vyhrál na celé čáře. Klub Les na Střelniční ulici je v tomto směru takový malý zázrak. Skutečným duchovním prožitkem tady bylo pro mě inscenování Pašijí, kdy se ukázalo silné spříznění napříč divadly, ba i se zdejšími štamgasty.“
Všichni se ho prý ptají, jestli by jako úspěšný autor nechtěl jít do Prahy. „Odpovědí je jasné ne. Nedávno jsem tam byl a je tam tolik lidí, že z nich mám úplnou panickou hrůzu. Sotva se to dá srovnat s centrem Ostravy, které je pořád vylidněné. Bydlet bych v Praze nemohl. Jsem zvyklý na Arénu, všude jinde to už pro mě bude jen jako náhražka. Tady na sebe slyšíme, nic si nemusíme vysvětlovat.
