Hornictví se mu stalo celoživotním osudem a na havířinu 76letý Jaroslav Minka nedá dopustit. Ovládal mnoho profesí, přes dvacet let byl dobrovolným báňským záchranářem.
A hornictvím žije také po odchodu do penze, aktivně působí v Klubu přátel Hornického muzea.
Minka rád vzpomíná na hornickou partu, nad kterou podle něj nic nemá. Rovněž ale nemůže zapomenout na nejhorší chvíle v podzemí. „Jednoznačně to bylo v březnu 1977 po výbuchu na Dolu ČSA Karviná. Nic horšího jsem předtím ani potom neviděl,“ připomíná čtyřicet let starou tragédii.
Co se stalo
|
Kde jste byl v době výbuchu?
Naštěstí už na povrchu. Dělal jsem sice přesčas, ale měl už po šichtě. Po koupeli jsem ještě zašel ke směn mistrům. Najednou někdy před osmou hodinou večer hlásil revírník zezdola, že slyšel bouchání větřních dveří, všude je zvířený prach a špatně se dýchá. Když jsem šel na dispečink, potkal jsem narážeče (horník, který ovládá důlní klec, tedy obdobu výtahu – pozn. red.). Narážeč byl úplně černý od uhlí, protože z hlavní jámy vyletěl uhelný prach a na chvíli bylo větrání opačné, tedy ze vztažné jámy se stala výdušná.
A jak jste se opět ocitl v dole, když jste měl už po směně?
Byl jsem zároveň i dobrovolným záchranářem a jako technik jsem důl dobře znal. A to nebylo nic jednoduchého. Vezměte si, že v té době měl Důl ČSA 150 kilometrů chodeb. Zavolali mě, jestli bych šel dolů se šesti četami záchranářů, tedy třiceti havíři. Jen pak zavolali manželce, že domů přijdu později. Byla na to zvyklá.
Jak to dole po výbuchu vypadalo?
Bylo to něco hrozného. Už nečekaně brzy jsme narazili na zával, což nevěstilo nic dobrého. Vyhořelá důlní lokomotiva byla silou výbuchu posunutá o několik metrů. Postupovali jsme velmi pomalu, protože chodby byly hodně poničené a bylo to velmi nebezpečné. Přibližně čtyři sta metrů jsme šli dvě a půl hodiny. Až do místa výbuchu jsme první den nedošli, protože bylo rozhodnuto, že nás musí vystřídat další záchranáři.
Viděli jste i mrtvé horníky?
Spíše co z nich zůstalo. Nikdy nezapomenu na to, jak na jedné výztuži zůstal z jednoho havíře jen speciální oděv, který odolal vysokým teplotám. Tělo se vypařilo. Na výztuži pod stropem pak byla krvavá skvrna. Tu se nám už nikdy nepodařilo překrýt, vyzkoušeli jsme snad deset různých nátěrů. Skvrna se po čase zase objevila. Nakonec jsme ji tam nechali jako výstrahu ostatním.
Docela drsný zážitek...
V dole se takové věci stávají. Těla se hned vkládala do pytlů, poté ještě v dole do plechových rakví a pak se transportovala na povrch, kde byli lékař, kriminalista a technik úseku, na který havíři patřili. A ten pak těla identifikoval.
Vy jste horníky, co tam zahynuli, znal osobně?
Všechny. Posílali mě totiž často do míst, kde něco nefungovalo, takže těch známých jsem měl opravdu hodně. Naštěstí jsem nemusel objíždět jejich rodiny, abych oznámil, že přišli o nejbližšího člověka.
Jak dlouho trvalo vyprošťování těl?
Podařilo se to po týdnu. Pořád jsme nemohli najít revírníka. Bývalý hokejista, hrozně chytrý kluk. Jeho tělo leželo v chodbě za asi pětimetrovým uvolněným kvádrem kamene. Našli jsme ho po čichu. Tělo se už rozkládalo.
Nakonec se přišlo na to, že tragédii zavinil střelmistr, který v chodbě neoprávněně likvidoval zbylou trhavinu.
Zbytek trhaviny by musel vracet do skladu, tak se rozhodl ji zlikvidovat na místě. Metan tam nikdy nezaznamenali. Jenže plyn se tam dostal z blízké tektonické poruchy a zůstával ve výlomech horniny. Tam se nikdy neměřil.
Údajně vy jste pak byl iniciátorem pamětní desky na dole.
Ano. Když se v roce 2012 blížilo 35. výročí tragédie, tak jsem napsal tehdejšímu řediteli OKD Beckovi žádost o pamětní desku, která by fárajícím synkům připomínala, co se při nedodržení bezpečnostních předpisů může stát. Také mi vadilo, že mnohé podobné tragédie například z 1. republiky mělo památník nebo kapličku, a tihle hoši nic. Naštěstí se to podařilo a my můžeme na tehdejší oběti vzpomenout.
