Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bez dotací by chleba stál sto korun, říká soukromý zemědělec

  20:05aktualizováno  20:05
Rodina šestatřicetiletého Petra Klečky obhospodařuje okolo osmi set hektarů polí i pastvin a patří tak k největším v regionu. Když jeho otec začal soukromě podnikat, bylo mu dvanáct let. Nyní vedou farmu Luční dvůr v Bartošovicích na Novojičínsku společně.

Petr Klečka se rodinné farmě začal naplno věnovat po studiu na vysoké škole. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Jak jste se dostal k zemědělství? Byla to náhoda, nebo rodinná tradice? Nějaké vazby na zemědělství v naší rodině byly. Otec začal soukromě hospodařit někdy v roce 1992, předtím dělal v agrotechnickém podniku a chvíli byl i na územním odboru ministerstva zemědělství.

Tam se dostal jak?
Za bolševiků odmítl pětkrát vstoupit do strany a po revoluci asi potřebovali někoho s „dobrým“ kádrovým posudkem (směje se).

A byly v rodině i další předpoklady pro zemědělství?
Můj děda z matčiny strany tady měl dvanáct hektarů, dědovi z otcovy strany taky patřily nějaké pozemky. Ale v Bartošovicích to bylo po válce trochu jinak než jinde, žádné velké statky tady nebyly. Proč? Byly tady Sudety, po druhé světové válce proběhl odsun a většina lidí byla dosídlena – část z Rožnovska, část z okolí Rajnochovic. Tak se sem dostaly i rodiny mých rodičů. Po válce tady ti lidé pár let hospodařili, než jim to zase bolševik sebral, takže máme na co navazovat.

Soukromý zemědělec Petr Klečka z Bartošovic na Novojičínsku.

Soukromý zemědělec Petr Klečka z Bartošovic na Novojičínsku.

Pro vás už bylo přirozené, že se budete věnovat zemědělství?
Když otec začal jako soukromě hospodařící zemědělec, bylo mi dvanáct let. A to člověka ovlivní. Asi jsem neměl jinou cestu.

Jak otec začínal? Měli jste vlastní pozemky?
Otec byl na svou dobu podle mne hodně odvážný. Co se týče restitucí, tak toho moc nedostal. To, co měli vrátit maminčině rodině, posbíral strejda, který byl předsedou zemědělského družstva v Pustějově. Ze strany otcovy rodiny ty restituce nějaké byly, ale ne moc. Takže otec obešel lidi, kteří měli pozemky v družstvu, nebo i oni chodili za ním, a začal podnikat.

Jak se hospodařilo na začátku 90. let?
Otec si pronajal 200 hektarů. Sehnal si úvěr v bance, nakoupil nějaké stroje a bylo to.

To vypadá jednoduše.
Vypadá. Ale jednoduché to nebylo. Otec mimo jiné i skupoval restituční nároky a jeden z mála vyplácel 1:1. Celkem to bylo asi za tři miliony, které potom krvavě splácel. A za ty nároky dostal farmu, která je dnes centrem našeho hospodářství. Tehdy šlo o zchátralé budovy, které chtěli zahrnout buldozerem.

Za kolik ten statek koupil?
Za ty restituční nároky. Také 1:1. Bylo to neuvěřitelně drahé. K tomu si koupil traktor a mechanizaci. Aby ale dostal úvěr, tak musel ručit svým domem a ručili i jeho dva bratři. Nikomu se dobře nespalo.

A pak už to bylo klidnější?
Ani ne. V roce 1998 přišly ty slavné Klausovy balíčky. Úroky z úvěrů byly na jednadvaceti procentech. Ještě předtím, v roce 1997, přišla povodeň a pak přišly balíčky a opoziční smlouva. Až do roku 2001 to bylo hodně špatné. Vysoké úroky v bance, nízká cena obilí, nebylo to veselé.

Kdy jste se k otci přidal vy?
Já se okolo farmy motal zhruba už od roku 1996. Naplno jsem ale začal až po skončení vysoké školy. To říkám, že jsem se totálně nasadil.

Zemědělci si pořád na něco stěžují. Mají jaro, léto, podzim, zimu... Bylo už vůbec někdy dobře?
My si nestěžujeme. Počasí k zemědělství patří. Problémy jsou někde jinde. Shodou okolností se právě od toho roku 2004 začalo zemědělcům dařit trochu lépe.

Čím to?
Vstoupili jsme do Unie. Přišly první přímé platby, lepší dotace a zemědělci se začali mít trochu lépe.

A jak jste se měl vy?
Okolo roku 2006 nebo 2007 mi otec nechával stále více volnou ruku v některých věcech. Začal jsem si to trochu dělat podle obrazu svého, ale samozřejmě až po domluvě s ním. Dnes máme tři firmy – jednu já, jednu on a jednu společně. Všechny úzce spolupracují a společná firma navíc funguje v ekologickém režimu. K dnešnímu dni máme přibližně 800 hektarů, z toho je zhruba polovina naše, investovali jsme do nákupů půdy.

Je to výhoda?
Určitě. Nájmy jsou vysoké a ceny pozemků letí astronomicky nahoru. Kdo nehospodaří na vlastním, je na tom špatně.

Nakolik vám pomáhají dotace?
Hodně. Bez dotací by hodně zemědělců padlo a ten zbytek by prodával tak draze, že by chleba stál přes sto korun. Bavil jsem se kdysi s dědou, ten mi říkal, že před rokem 1989 byla pšenice na deputát za 300 korun za metrák, dnes je cena pšenice 280 korun za metrák. Po sedmadvaceti letech. Nafta stála 80 haléřů. Kdo měl pět býků a prodal je, postavil za to barák. Dnes za pět býků nekoupíte auto, natož abyste postavil barák. Dotace nejsou samoúčelné, je to kompenzace, abychom mohli vůbec přežít. 300 korun za metrák pšenice je špatně.

Ale dotace ničí trh.
To je pravda, ale pak bychom museli hledat v globálu, kde je zakopaný pes. Zrušme dotace, ale v celé Evropě, ať není nikdo zvýhodněn. Pak se ovšem nesmíme divit, že by chleba stál 150 korun. Je pravda, že Unie dává největší balík na zemědělství, ale ona tím udržuje přijatelnou cenu jídla pro všechny. Bez dotací by polovina zemědělců zkrachovala a metrák pšenice by stál desetkrát tolik.

Proč je tedy tak levná?
Cenu pšenice neurčují pekárny či mlýny, ale lihovary. To je na hlavu postavené. Proudí tam kvanta pšenice a kukuřice, která se použijí do biopaliv. Je to začarovaný kruh. Pak všichni nadávají na řepku. Ale ta je v současnosti jedinou plodinou, která zemědělcům něco vynesla. Všechno ostatní nestálo za nic. Oproti loňsku klesla cena pšenice o čtvrtinu. A další problém jsou supermarkety.

A není chyba zemědělců, že se soustředí jen na prvovýrobu? Že nemají výrobky s přidanou hodnotou?
Ano. Problémem privatizace byl fakt, že se prvovýroba odtrhnula od zpracovatelského průmyslu. Zemědělci se odtrhli od mlýnů, porážek, prodejen a podobně. Chybí tady vertikála.

Tak proč ji nevytvoříte?
V tuto chvíli to nejde. Na trhu jsou příliš silní hráči. Zemědělci nenadělají sami nic.

Nevyplatí se ani výroba, která by zajistila odbyt, jak se říká, „kolem komína“?
Takové pokusy tady jsou, ale stojí to hodně sil a peněz. Musíte někoho zaměstnat a to není nic jednoduchého. Nezaměstnanost je na nějaké úrovni, fabriky nastavily nějakou cenu práce a té my nemůžeme konkurovat.

Je vůbec ještě někdo ochotný pracovat v zemědělství?
Zaměstnance v zemědělství je potřeba dělit na dvě skupiny. V jedné jsou kluci, kteří jezdí třeba v traktorech, což už nejsou jen traktory, ale mají GPS, složitou hydrauliku, nemůže s nimi jezdit každý. Musí být sběhlí v elektronice a mít dobrou hlavu. Takových ještě pár je a vydělají si i slušné peníze. Ale najít lidi na manuální práci, to je problém. Tady na vesnici nás ještě vytrhují z problémů důchodci, kteří mohou, umí a chtějí pracovat, ale sehnat někoho mladšího je téměř nemožné. Časem se prostě bez Ukrajinců či jiných cizinců neobejdeme.

Jiná možnost není?
Trochu pomůže mechanizace, ale ani ta není samospasitelná. Některé náročnější druhy zeleniny prostě bez lidí pěstovat nelze. Ale i když už tu zeleninu vypěstujete, je problém ji prodat.

Možná také chybí nějaké možnosti prodeje, jako například prodejny ve městech.
Zase je to o dalších nákladech. Člověka, který tu zeleninu prodává, musíte zaplatit. Platit musíte i nájem, pokud si někde pronajmete prostory. Jinak se musíte spoléhat na to, že lidé přijedou za vámi.

Těch asi moc nebude.
Zlepšuje se to. Pořád ale nemáme šanci konkurovat supermarketům.

Kolik je ve vašem okolí větších zemědělců obdělávajících řekněme nad 50 hektarů?
Takoví jsme tady čtyři.

A proč se nedomluvíte na nějaké společné distribuci?
Pořád to nejde, aby se zemědělci mezi sebou domluvili. Nejen v Bartošovicích. To platí v celé zemi.

Čím to je?
Za vším je politika. Velcí se nedokážou domluvit s malými, ale ani střední se středními a podobně.

Proč?
Dokud nebude vyřešeno vlastnictví půdy, bude mezi zemědělci nevraživost. Problémy typu „tys mi přebral dva hektary“ jsou stále. A na krev. Dokud se tohle neusadí, nedomluví se zemědělci mezi sebou. Když vám někdo vezme pole, je zle.

Kdy se to změní?
Za naší generace to už nejspíš nebude. Dvacet, třicet let to ještě trvat bude a mezi sebou se domluví až naše děti. Pokud to ovšem budou chtít ještě dělat.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.