„Kdyby otec neemigroval, komunisté by jej zabili,“ vzpomíná na svého tatínka Pavel Niemczyk, syn Karla Niemczyka, člena zahraničního odboje, který v roce 1944 seskočil do protektorátu v rámci paravýsadku Calcium.
Do vlasti svého otce přijel z australského Sydney, kde žije, na návštěvu rodiny, hlavně svého bratrance Karla (mladšího – pozn. red.), který dodnes žije v Třinci.
Výsadek CalciumByl na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava vysazen v dubnu 1944 s ryze zpravodajskými úkoly. Jeho hlavním přínosem bylo zprovoznění vysílačky Milada, jejímž prostřednictvím byly do Londýna vysílány zpravodajské informace získané domácím odbojem, hlavně skupinami Rada tří a Zpravodajskou brigádou. Radistou Calcia byl právě třinecký rodák Karel Niemczyk. Skupina se po vysazení zapojila do domácího odboje, zradou konfidentky ale byla její činnost prozrazena a při přesunu na nové působiště se členové desantu dostali do několika přestřelek s gestapem. |
Zatímco otec Pavla Niemczyka, výsadkář, utekl po vzniku protektorátu do zahraničního odboje a po únoru 1948 zůstal v zahraničí, Karlův otec zůstal na Třinecku.
„Narukovat musel, jinak kulka“
Příběh rodiny Niemczyků, žijících za první republiky v Karpentné u Třince, jako by kopíroval osudy Československa.
Po odtržení Sudet a zabrání české části Těšínského Slezska nejprve Polskem a později Německem se tamní obyvatelé dostali do složité situace. Ti, kteří se přihlásili ke slezské národnosti, museli rukovat do německé armády, do wehrmachtu. Tak jako otec Karla Niemczyka (ml.). Dva bratři tak bojovali proti sobě, na obou stranách fronty.
„Otec o tom nikdy moc nemluvil, takže jsme jen věděli, že byl ve wehrmachtu, že bojoval v ruském tažení, kde byl v bojích u města Orel zraněn. Pak jej převezli do lazaretu v Německu, kde byl také koncem války zajat a umístěn do zajateckého tábora v Anglii,“ vzpomíná Karel Niemczyk (ml.).
„Po válce tady vozil autem potravinovou pomoc URNA, pak pracoval až do důchodu v Třinci. Nepamatuji, že by měl kvůli tomu, že bojoval ve wehrmachtu, nějaké problémy, komunisti se mu nijak nemstili, jen jeho další bratr dostal deset let za politickou činnost, ale to byla spíše taková klukovina než opravdový odboj.“
„Je to takový paradox. Můj otec stihl uprchnout na Západ a dostal se do tamní zahraniční armády, Karlův otec, můj strýc, musel narukovat do té německé. Kdyby odmítl, čekala by jej kulka,“ hodnotí rodinné osudy Pavel Niemczyk. „Paradoxně se tak naše rodina může ‚chlubit‘ vysokými válečnými vyznamenáními obou stran, tatínek dostal Československý válečný kříž 1939, strýc zase Železný kříž.“
Bratranci Pavel (vpravo) a Karel Niemczykovi.
Oba bratranci se shodují, že by parašutista Karel Niemczyk (st.) dopadl po válce mnohem hůře než jeho bratr sloužící ve wehrmachtu. Kdyby neemigroval.
„Komunisti po něm šli. Po válce pracoval v obchodním zastoupení plzeňských Škodových závodů v afghánském Kábulu, kde domlouval velký kontrakt, ten se podepsal, ale únorový převrat jej ukončil. Otec měl jasno, přestože dostal výzvu, aby se vrátil do Československa, v Bombaji se otočil a zamířil do Austrálie,“ líčí poválečné osudy Karla Niemczyka (st.) jeho syn.
Komunisty ovládané ministerstvo zahraničí tam pak poslalo zprávu, že je zločinec.
„Jenomže stačilo ukázat, že ve válce bojoval za Brity a že byl parašutista, a Australané tu zprávu zmačkali a zahodili. Tím, že zůstal venku, si zachránil život, po lidech, jako byl on, kteří byli ochotni bojovat a položit život za demokracii, šli komunisté v první řadě. Pro otce byl komunistický převrat jen dalším kamínkem v řadě zklamání, které začalo tím, že jsme se v roce 1938 nebránili. Přešlo jej to až po listopadu 1989,“ vylíčil syn.
Sám se narodil na indické půdě v době, kdy se otec rozhodoval pro emigraci. Do Československa se poprvé podíval v sedmdesátých letech.
„Československo bylo šedivé, ale holky mě milovaly“
„Měl jsem tehdy po vysoké škole a přijel jsem do Evropy. Československo bylo strašně šedivé. Ale já tady byl král. Mladý, vlasatý, v džínách, Australan, přijel jsem ve vlastním volkswagenu, holky mě milovaly,“ vzpomíná s úsměvem po letech na první návštěvu vlasti svého otce Pavel Niemczyk.
Do Československa se za starého režimu dostal i jeho otec. „On měl sen projet si sibiřskou magistrálu, tak jak ji projeli kdysi legionáři. Tak odjel do Vladivostoku, koupil si lístek a jel až do Moskvy, pak dál přes Polsko do Petrovic u Karviné, kde na něj čekal strýc.“
