Ostravská věznice, 1. srpna 1951. Popraveni: 4.00 Ladislav Ceé, 4.30 Miloš Morávek, 5.00 Josef Polomský, 5.30 Miroslav Sýkora. Všichni čtyři byli odsouzeni v rámci ostravského politického procesu Buchal a spol.
V dalším procesu dostal otec posledně jmenovaného, Rudolf Sýkora, 25 let, bratr Zdeněk 20 let. Rodinu Sýkorů komunisté pronásledovali až do roku 1990.
Fotografie Miroslava Sýkory z vazby. 1. srpna 1951 byl popraven.
Na vlastní kůži to zažila jak Marie Sýkorová, manželka Zdeňka Sýkory, tak jejich dcera Zdeňka Žédková.
"S manželem jsem se seznámila poté, co byl v roce 1960 propuštěn na amnestii," vzpomíná Marie Sýkorová. Tehdy netušila, že se její život od základu změní.
Ani Ostrava nezůstala ušetřena politických procesů padesátých let. V rámci kraje bylo v první várce soudů s předem dohodnutým výsledkem semleto na pětaosmdesát lidí.
Čtyři z nich byli odsouzeni k smrti a tresty provedeny. Ostravský proces Buchal přímo navazoval na proces s Miladou Horákovou. Obžalovaní byli rozděleni do čtyř skupin, samotné procesy probíhaly v Čapkově sokolovně, aby se na ně dostalo co nejvíce předem pečlivě vybraných diváků.
Miroslav Sýkora, Miloš Morávek, Josef Polomský a Ladislav Ceé byli odsouzeni za přípravu ozbrojeného převratu k trestu smrti, který byl vykonán v ostravské věznici.
Otec a bratr Miroslava Sýkory byli souzeni v následujícím procesu nazývaném Pěgřimek a spol společně s dalšími devatenácti obviněnými k vysokým trestům, osvobozen byl jediný obviněný.
"Manžel o tom nikdy nechtěl mluvit. Prosila jsem jej, aby dětem řekl, co se stalo, co zažil, ať si o něm jeho tři děti nemyslí, že je vrah. On na to, že jim všechno řekne, až bude ta pravá chvíle. Bohužel v roce 1983 náhle zemřel. To byly následky toho, co zažil. Jedenáct roků ve vězení, výslechy, na uranu. To se prostě podepsalo," vzpomíná Marie Sýkorová.
Proces Buchal a spol.Ani Ostrava nezůstala ušetřena politických procesů padesátých let. V rámci kraje bylo v první várce soudů s předem dohodnutým výsledkem semleto na pětaosmdesát lidí. Čtyři z nich byli odsouzeni k smrti a tresty provedeny. Ostravský proces Buchal přímo navazoval na proces s Miladou Horákovou. Obžalovaní byli rozděleni do čtyř skupin, samotné procesy probíhaly v Čapkově sokolovně, aby se na ně dostalo co nejvíce předem pečlivě vybraných diváků. Miroslav Sýkora, Miloš Morávek, Josef Polomský a Ladislav Ceé byli odsouzeni za přípravu ozbrojeného převratu k trestu smrti, který byl vykonán v ostravské věznici. Otec a bratr Miroslava Sýkory byli souzeni v následujícím procesu nazývaném Pěgřimek a spol společně s dalšími devatenácti obviněnými k vysokým trestům, osvobozen byl jediný obviněný. "Manžel o tom nikdy nechtěl mluvit. Prosila jsem jej, aby dětem řekl, co se stalo, co zažil, ať si o něm jeho tři děti nemyslí, že je vrah. On na to, že jim všechno řekne, až bude ta pravá chvíle. Bohužel v roce 1983 náhle zemřel. To byly následky toho, co zažil. Jedenáct roků ve vězení, výslechy, na uranu. To se prostě podepsalo," vzpomíná Marie Sýkorová. |
"Začalo to už před svatbou," přidává detaily z doby, kterou současní komunisté popisují téměř jako ráj na zemi, současná spolumajitelka firmy Sodovkárna R. Sýkora.
"Pracovala jsem tehdy ve spořitelně v Místku a přišel za mnou ředitel. A ten říká: 'Berete si třídního nepřítele, ještě si to můžete rozmyslet, jinak vás vyhodíme'. A k tomu, že existují různé způsoby, jak si pomoci, kdybych byla těhotná. To bylo strašné," přibližuje Marie Sýkorová své první střetnutí s realitou "uvolněných" šedesátých let.
Sýkorova sodovkárna byla v Paskově i okolí pojem. Firma založená Janem Janečkou v roce 1868 změnila v roce 1928, poté, co se do rodiny původních majitelů přiženil Rudolf Sýkora, jméno podle nového majitele.
V roce 1934 otevřel Rudolf Sýkora pobočky ve Frýdku a ve Frýdlantu nad Ostravicí. Za války byla výroba zastavena a poválečná radost netrvala dlouho.
Znárodnění a uvěznění otce Rudolfa i dvou synů, Miroslava a Zdeňka, přičemž Miroslav zaplatil daň nejvyšší, přerušily rodinnou tradici na čtyři desítky let.
Z rodinných příslušníků se na stejnou dobu stali nejposlednější z nejposlednějších.
"Nejhorší bylo, jak to odnášela děcka," vzpomíná na reálný socialismus Marie Sýkorová. "Já už jsem si říkala: dobře, vzala sis ho, věděla jsi, koho si bereš. Ale mstít se na dětech, to bylo hnusné," dodává vitální žena.
Děti manželů Sýkorových si užily své. Problémy při hledání školy byly pravidlem.
"Dcera měla výborný prospěch, ale zdravotní problémy. Měla sníženou pracovní schopnost. Ale jediné, co jí nabídli, byl učební obor elektro na Nové huti," vzpomíná Marie Sýkorová.
"Měla jsem od lékařů potvrzení, že nesmím dlouho stát, dlouho sedět. Normálně se mstili za tatínka," vzpomíná na své dospívání Zdeňka Žédková.
Ve školách, které zkoušeli, nebyl problém, dokud si ředitelé nepřečetli posudek.
"Otec trestán pro protistátní činnost, žákyně navštěvovala do páté třídy náboženství, její bratři jej navštěvují doposud," stálo v něm.
V roce 1977 prakticky jasný rozsudek.
"Zástupkyně ředitelky byla moje spolužačka. Já jí říkala: 'Ty jsi už zapomněla, že jsme do čtvrté měšťanky spolu chodily do náboženství? A že ti to nevadilo, když jsi byla na okresním výboru KSČ?'. To jsem jí řekla. Nakonec se dcera dostala na ekonomku ve Frýdku."
Osmdesátá léta byla plná paradoxů. Zdeňka Sýkorová si po škole našla práci hospodářky na Okresním výboru SSM.
"Ale to jenom proto, že tři měsíce nevěděli, kdo jsem, čí jsem dcera," vzpomíná Zdeňka Sýkorová.
"Přišla za mnou a říká: 'Maminko, já tam sedím jako na sudu s prachem'," vzpomíná na první zaměstnání své dcery Marie Sýkorová. "Ale i tam prostě byli slušní lidé," dodává.
"Ale prosím tě. Slušný tam byl jeden," okamžitě skáče do řeči dcera. S vysokou školou už nepočítala. Ale ke zkouškám pro jistotu šla. Co kdyby.
Matka s dcerou. Marie Sýkorová (vlevo) a Zdeňka Žédková na dvoře sodovkárny, kterou rodina získala zpět v restituci.
"Udělala jsem zkoušky z matematiky a z češtiny, pak jsme šli dělat politiku. Tam po mně řvali, jak si to představuju, že nejsem v SSM. Vyhodili mě ven a tam stál profesor, už nevím, jak se jmenoval, jen si pamatuji, že měl jednu ruku krátkou. A on mi říká: 'Vy jste Sýkorová, že? Jenom vám chci říct, abyste se nesnažila, že u vašeho jména máme napsáno, že vás stejně nesmíme přijmout'," popisuje Zdeňka Žédková svou zkušenost z vysokoškolských přijímaček na začátku osmdesátých let.
Po revoluci chtěla rodina Sýkorových svůj podnik vrátit v restituci.
"Když jsem jela do Nealka do Olomouce, abychom jednali o navrácení podniku, bylo to těžké. Chtěli po nás zaplatit prakticky vše," vzpomíná Zdeňka Žédková na začátek devadesátých let.
"Ale to, že nám vzali zařízenou fabriku, to jim nevadilo. Byl tady čistič vody, ve kterém byly stříbrné kuličky. Tím děda čistil vodu. Byly tady stroje, kterými plnil ještě děda. To všechno najednou zmizelo. Navíc se s námi bavili jako s kusem hadru. Pozval si mě tehdejší ekonomický ředitel a říká: 'Tak co kočičko, copak bys po nás chtěla?' A k tomu dodal, ať si ty stroje po dědovi najdeme na smetišti."
V rámci restituce zaplatila rodina za svůj podnik, za svůj majetek osmadvacet milionů korun. Ty si musela půjčit. Ne každý byl tak bit.
"Byli jsme na jednom ministerstvu, kde vedle nás seděli nějací Němci. Kupovali tehdy pivovar. A ti se nám smáli, za jakou cenu kupovali pivovar a co jsme my platili za něco, co nám patřilo. Takové byly restituce. A do dneška nejsou všechny pozemky dořešeny," dodala Zdeňka Žédková.
Marie Sýkorová ve firemním skladu. Vedle sodovkárny firma funguje i jako velkoobchod.
V současnosti vedle výroby limonád a sodovek firma obchoduje s nápoji, má vlastní likérku.
Že má Zdeňka Žédková pro strach uděláno, dokazuje i seznam největších neplatičů, který zveřejnila na stránkách firmy.
"Hned si toho lidé všimli. A hned také začaly tlaky, ať ty stránky stáhneme, že můžeme mít problémy. Proč? Dluží, tak tam jsou. Ať zaplatí a my je vymažeme. Dokonce nás varovali i právníci. Tak jsem jim řekla: Přijďte a zavřete mě. Mi už to je jedno, u nás to je ob generaci," popisuje reakce dlužníků Zdeňka Žédková.
Do podnikání by se už ale podruhé nepouštěla. „Nebýt rodinné tradice a jména firmy, tak jsem to dávno zavřela. Ty nervy za to nestojí,“ říká.
