„Měl jsem strach, že se mě někdo na něco zeptá a já nebudu moci odpovědět. Přestal jsem nosit hodinky, aby se mě někdo nezeptal, kolik je hodin, a dělal jsem všechno pro to, abych venku nemusel mluvit,“ vypráví pětadvacetiletý Michal z Třince. „Nejhorší bylo telefonování. Telefon jsem nezvedal nikdy, když jsem nevěděl, kdo volá. Nikomu jsem nevolal, jenom jsem psal zprávy.“
Trvalá normalizace mluvy
|
Něco podobného prožívala i třiadvacetiletá Tereza Břečková: „Měla jsem studentský průkaz, slevu na vlak, ale u pokladny jsem nikdy nedokázala říci slovo ‚student‘, a tak jsem rok jezdila za plnou cenu. Když jsem si musela koupit lístek ve vlaku u průvodčího, prožívala jsem stres. Bože, jak já byla ráda, když jsem měla svoje auto!“
Michal i Tereza, oba byli balbutici - koktali. Oba se vyléčili. Pomohli jim odborníci z Centra terapie koktavosti, které vzniklo před třemi lety v Třinci.
Jde o jediné zařízení v republice, kde se koktaví lidé léčí podle metody trvalé normalizace mluvy. Vytvořila ji ruská profesorka Lilie Arutyunianová a systém k ní vypracoval Dawid Tomaszewský z polského Centra terapie koktavosti v Mikołově u Katovic.
Koktavost? To je každodenní stres
„Metoda umožňuje nahradit koktavost plynulým projevem. Balbutici se doslova učí znovu mluvit. Pomalu, měkce,“ vysvětluje spoluzakladatelka Centra terapie koktavosti v Třinci Hana Worková. „Lidé, kteří nekoktají nebo nemají v rodině nikoho s tímto problémem, si jen těžko dokážou představit, co většina balbutiků prožívá. Obyčejný den ve škole nebo v práci, nákup jízdenky, základních potravin - to pro ně představuje stres.“
Nechce zpochybňovat práci logopedů, považuje ji za důležitou. Přesto míní, že jí něco schází.
„Většina koktavých lidí v ordinacích provádí cvičení bez problémů, ale jakmile za sebou zavřou dveře, nejsou schopni plynule mluvit. Nejde jen o techniku mluvení, ale hlavně o překonání strachu z komunikace, což se v ordinaci nenaučí,“ myslí si Worková.
Terapie trvá osm dní, po ní následují další čtyři třídenní setkání. Kurzisté jsou pod neustálým dohledem a v kontaktu s terapeuty.
Znovu se učili slabiky
„První dny terapie jsem vnímal rozporuplně. Nesměli jsme vůbec mluvit, pouze psát a postupně jsme se učili velmi pomalu mluvit - slabiky, slova, slovní spojení, věty. Chodili jsme do obchodu, kde jsme se ptali na ceny, telefonovali jsme a já si uvědomil, že některé věci, které jsou pro většinu lidí naprosto běžné, jsem dělal poprvé v životě,“ říká pětadvacetiletý Michal. Asi po půl roce mluvil plynule. Jak říká, člověk, který o něm nevěděl, že koktal, to nepoznal.
„Je důležité překonat obavu projevit se na veřejnosti. Ti lidé při každém setkání nevýslovně trpěli. Kdo to nezažil, nepochopí,“ dodává Worková.
Terapie je vhodná pro děti i dospělé, záleží na odhodlání, ne na věku. Terapií se již zúčastnily desítky lidí a většina z nich je nyní schopna mluvit bez koktání za jakékoli situace.
