U policie slouží už od roku 1984, začínal jako psovod. V roce 1990 přestoupil do vznikající moravskoslezské zásahové jednotky. A s výjimkou šesti let, kdy působil v pražské ochranné službě, zůstává "zásahovce" věrný. Zdeněk Martínek (51 let) moravskoslezské jednotce ostrých hochů v současnosti šéfuje a zdůrazňuje, že v týmu nikdo není důležitější než kdokoliv jiný. "Jakékoliv ocenění jednotlivce je oceněním pro celou jednotku. V akci se musíte spolehnout na další, bez toho by to nešlo," říká.
Vzpomínáte si na svou první ostrou akci v zásahové jednotce?
To víte, že si ji vybavuji, protože byla okolnostmi poměrně výjimečná. V centru Ostravy jsme zadrželi a spoutali skořápkáře. Bylo jich deset nebo dvanáct. Lidé, kteří stáli okolo, nám najednou začali tleskat. Pochopitelně. Radost měli totiž nešťastníci, kteří se předtím nechali nalákat a podvodníci je obrali o peníze. Proto ten vděk.
S potleskem na místě zásahu jste se myslím od té doby moc nesetkal, že?
Ne, to bylo myslím poprvé a naposledy. Ještě samozřejmě na různých předváděcích akcích, například na Dnech NATO, ale při akci opravdu už ne.
Když už jste zmínil skořápkáře, symbol počátku 90. let, změnily se od té doby akce "zásahovky"?
Jsou hodně odlišné. Na začátku devadesátých let jsme nejčastěji zasahovali proti jednotlivcům, obrovitým silným chlapům, takovým řízkům, ranařům, co se chtěli prát. Bylo to o fyzické síle. Nyní jsou pachatelé většinou jiní. Stále častěji mají zbraně, což je pro nás zásadní. Disponují i různým zabezpečovacím zařízením, moderní technikou. Proto je naše práce určitě složitější.
Co je zásahová jednotkaPolicejní specializovaný útvar určený k zásahu proti agresivním, nebezpečným nebo ozbrojeným pachatelům. Vznikl v roce 1990. V Moravskoslezském kraji "zásahovka" například nedávno zadržela vraha dívky a jejího dědečka v Raškovicích. O mnoha akcích jednotky se však veřejnost nedozví. |
Takže neplatí převládající mínění o neklidných 90. letech a pokojnější současnosti?
Podle mých zkušeností tomu opravdu tak není. V posledních letech máme výjezdů stále více, naší práce je potřeba častěji. Devadesátá léta byla jiná, ale že bychom teď měli službu klidnější, to rozhodně neplatí.
Co musí splnit muž, který zatouží po kariéře v zásahové jednotce?
Musí mít minimálně třiadvacet let a nejméně tři roky pracovat u policie. Dále musí splňovat řadu požadavků, a to fyzických, zdravotních i osobnostních. Výběrové řízení je hodně propracované. Na prověření zájemců máme dva týdny. První týden procházejí například střeleckými zkouškami, sebeobranou a dalšími. A druhý týden je vezmeme do lesa a tam je prověříme jinak.
To mě docela zajímá. Můžete prozradit podrobnosti?
Mohu naznačit. Cíleně tam procházejí situacemi, při kterých se dostávají pod velký psychický tlak. Musíme vědět, jak reagují v zátěžových situacích. Například když tři dny toho mnoho nenaspali, v nohách mají tak sto kilometrů, málo jídla, tak pak je stačí jen chvíli po usnutí vzbudit a požadovat i drobný úkon. To se člověk dostane do situace, ve které se už nijak nestylizuje. Někdo začne být agresivní, jiný se sesype, další zachová rozvahu. Opravdu jde o důkladnou prověrku. Jedna věc mi však v poslední době vadí.
Copak?
Fyzický fond chlapů je postupem času horší a horší. Zkoušky to jasně prokazují. Připravenost mužů není na dobré úrovni, například z dvaatřiceti zájemců splní požadované fyzické testy jeden. A my potřebujeme vybírat z více lidí. Proto jsme občas nuceni vzít do dalšího prověřování i ty, kteří jen těsně neuspěli. Pak se třeba ukáže, že v zátěžových testech jsou možná i lepší, ale už musíme dělat kompromisy. To dříve nebylo.
Takže chlapům chybí vojna?
Ano, určitě chybí. Sice nevolám po obnovení základní vojenské služby, ale v určitých ohledech určitě nějaký význam měla. Mladí muži se tam naučili mnohému, co potřebujeme i u nás. Techniku střelby, disciplínu, ale také určité vědomí úlohy v týmu. Zní to sice možná jako klišé, ale každý náš úspěch je podmíněn naprosto kolektivním výkonem, ambiciózní jedinec nezmůže nic. Všechna ocenění jsou dílem všech. I proto mají lepší výsledky lidé, kteří dříve působili ve sportovních klubech.
Kolik členů zásahová jednotka vlastně má?
Otázku na velikost jednotky bych s prominutím nechal bez odpovědi.
Co děláte, když nejste v akci? Policisté z pořádkové jednotky někdy slouží na ulici...
Ne, to si opravdu nemůžeme dovolit. Mnoho času zabere příprava na některé zásahy. Musíte si uvědomit, že kromě těch nárazových akcí, když se něco stane a my okamžitě vyjíždíme, tak je dost i těch, kde je nutná delší příprava, například kvůli výběru kdy a kde zasáhnout. Pak také hodně cvičíme. Střelbu, taktiku, sebeobranu, hodně se i vyvíjí používaná technika. A jak už jsem řekl, zásahů je v poslední době poměrně hodně, tudíž na cokoliv dalšího opravdu nemáme čas.
Předpokládám, že vaše práce obnáší velké psychické vypětí. Jak doma relaxujete?
Jak kdo. Mnoho kluků se i v civilním životě věnuje sportu, například lezou po horách nebo se účastní střeleckých soutěží. Já rád pracuji se dřevem, dělám na domku, na zahradě, krásně si tak vyčistím hlavu.
Nedávno se někde stalo, že "zásahovka" vpadla do jiného domu, než kde bydlel pachatel. Už se něco takového podařilo i vám?
Především chci říct, že si s dalšími zásahovými jednotkami vyměňujeme zkušenosti. Nyní se například v Praze stalo, že jednoho z členů postřelili. Určitě se budu zajímat o podrobnosti, jestli se někde nechybovalo. Je to ponaučení i pro nás. A k vašemu dotazu: je hodně nemilé, když se něco takového stane, ale záleží i na tom, jaké informace "zásahovka" dostala. Jestli správnou adresu, správný popis a podobně. Nám se naštěstí nic takového ještě "nepoštěstilo". I když vlastně před mnoha lety ano.
Ale, povídejte...
Byla to neuvěřitelná shoda náhod. Dostali jsme informaci o podezřelém, jeho oděvu, jakým autem přijel k domu a to, že až bude z domu vycházet, tak ho máme zadržet. Potud bylo vše v pořádku. Jenže uvnitř byl i jeho otec, který dotyčnému řekl, že si jeho autem jen zajede do hospody pro cigarety. Navíc si z věšáku vzal jeho bundu, v noci vyšel ven a bylo to. Samozřejmě jsme omyl okamžitě napravili a zadrželi pravou osobu, ale stalo se. Naštěstí poprvé a doufám, že i naposledy. Ale i to dokazuje, že každá akce je v něčem jiná a pořád musíme být ostražití.
Občas se při zásazích dostanete do prostředí, které není moc obvyklé. Mýlím se?
To je pravda. Třeba když zajišťujeme člověka, který je podezřelý z nelegálního zisku stovek milionů a my ho zadržujeme u něj v domě, tak je to hodně znát. Luxus v každém koutě. Když televize, tak třímetrová, zlato... Vzpomínám si, že jednou někdo takový měl v garáži pět luxusních vozů. Porsche a tak. To se stane, ale dost zvláštní bylo, že auta měla espézetky s naprosto stejnými číslicemi.
Utkvěl vám nějaký případ v paměti více než ostatní?
(po chvíli zvažování) Nejvíce emotivní jsou případy, ve kterých figurují děti. Určitě například nezapomenu na loňský případ z Havířova, kde jedna psychicky narušená žena vzala jako rukojmí školačku. To bylo i pro nás opravdu hodně náročné.
6. listopadu 2013 |
