Cimbálová muzika Tolar je prostě výjimečná. Například i proto, že valašskému folkloru se věnuje v industriální Ostravě. Vedoucí osobností souboru, který funguje už od poloviny osmdesátých let, je cimbalista Petr Kolár, který se mimo jiné věnuje zachování tradiční romské hudby a spolupráci s romskými hudebníky.
V čem jste jiní než ostatní?
Například v tom, že se jako jediná muzika věnujeme operetě. Hráli jsme v Divadle Jiřího Myrona na pódiu jako součást představení Hraběnka Marica a Čardášová princezna. To je jistá výjimečnost, protože tento žánr není moc vyhledávaný.
Ale profilujete se jako valašská muzika...
Celých 25 let jsme působili společně s folklorním souborem Ševčík z Ostravy-Zábřehu a podle toho je také náš kmenový repertoár valašský, držíme se tohoto regionu. Ale hrajeme například i romské písničky.
Romský repertoár je pro vás dlouhodobou záležitostí?
Romským písním se věnujeme hodně, spolupracujeme s jedním z posledních romských houslistů starší generace Kolomanem Mirgou. Hrajeme s ním na cimbál a on zase koncertuje s námi. Různě, když je zapotřebí, třeba ve Frenštátě nebo v Havířově.
Hrajete třeba i na romských oslavách?
Já sám s nimi hrávám na cimbál. Pohřby, svatby, narozeniny.
Můžete říct, jak se liší tato vystoupení od těch běžných? Jsou hodně jiná?
Pro mne se liší velice, já jsem tam jediný gádžo. Psychicky je to náročné, ale myslím si, že to zvládám. Romové dokážou muziku ocenit. Hlavně starší generace, když sedí u cimbálu a hrajeme táhlé písně, tak brečí jak malá děcka. Hraní s romskými muzikanty je pro nás vždy hodně překvapivé, oni si jdou za svým hlavně intuitivně. Řekneme si skladbu, ale nikdy nevíme, v čem to začne. Měli jsme skladbu v tónině D-dur, na generálce ale Koloman řekl, že to chce v A-dur. A začal to v C. Na koncertu jsme spolu hráli jen dvě skladby, přitom jsme měli domluvené tři. Lidé tleskali nadšením, uklonil se a uznal, že potlesk je už dost velký, tak odešel. Zůstali jsme hledět, kam jde.
Kromě toho, že hrajete v Ostravě a okolí, jste projeli i pořádný kus světa, jaké to bylo?
S folklorním souborem Ševčík jsme projeli celou Evropu. Měsíc jsme byli v Kanadě, v Japonsku, v roce 2014 na Tchaj-wanu. Bylo to nahlédnutí úplně do jiného světa, který je pro nás naprosto nepochopitelný, ale vstřícný. Na Tchaj-wanu přijímají kulturu z celého světa, až nás to překvapilo. Velice otevřeně nás přijali a dočkali jsme se velkého ohlasu. Když jsme hráli po vesničkách, tak si nás místní fotili jak nějaké exotické exempláře, protože jsme byli o hlavu větší než místní obyvatelstvo. Českou republiku neznali, ale věděli, kde je Evropa. Podávali nám ruce, ukláněli se. Obecně mezi sebou mají úctu.
Je u mladších generací zájem o lidovou hudbu?
O cimbál je zájem minimální, což je škoda. Nástroj je drahý a velký, což hodně odrazuje. Ceny se pohybují od 150 tisíc korun výše. V rámci kapely jsem spokojen s přístupem kolegů, nehrají za peníze a s tímto vědomím do toho jdeme, není to pro nás výdělečná činnost, ale koníček, za který mnohdy doplácíme. Nadšení ale neutuchá. Pořád nacházíme motivaci, ať je to festival, nebo nějaký další koncert.
