"Hrníček omalovala dcera a vystihla vše velmi přesně," líčí žena. Matějákovi dnes žijí v bytovém domě, který obec postavila díky dotacím. Po domku teskní, ale na řeku, kterou milovali, nezanevřeli. "Přírodu nezastavíš. Mělo to tak být," říká žena, z níž srší neuvěřitelná energie i optimismus.
"Když první kláda narazila do domku, stěna zapraštěla a poklesla. Bylo to, jako by mi do srdce zabodli dýku. Věděla jsem, že je zle," vzpomíná 81letá Marie Matějáková.
Manžel občas teskní a říká, že by rád šel do sklepa přiložit uhlí
Manželé i se zetěm nedobrovolně strávili noc a den v podkrovní místnosti mezi třemi stěnami. Ta čelní se totiž brzy zřítila. V té chvíli přesto stále ještě věřili, že po povodni alespoň část domku opraví. Nakonec byli rádi, že přežili. Krátce poté, co vrtulník v pondělí 7. července vyzvedl posledního z trojice a odnesl na souš, dům se zřítil.
Matějákovi pak už neměli síly stavět nový a dodnes po domku teskní. "Manžel někdy říká, že by rád šel do sklepa přiložit uhlí," usmívá se Marie Matějáková.
Miroslav Matěják coby myslivec zachránil ze zaplaveného domku loveckou pušku. Obával se, že by se dostala do nepovolaných rukou.
Miroslav a Marie Matějákovi jsou rádi, že strašlivou povodeň před patnácti lety vůbec přežili.
Manželé si ale nestěžují. Naopak. Jsou velmi činorodí. Denně navštěvují chatu, kterou postavili na nedaleké zahradě stejně jako včelín. A jsou stále vděční za pomoc, které se jim tehdy dostalo.
"U nás se musí každý cítit jako doma," hlaholí energicky dobrosrdečná Marie Matějáková, když vítá hosty v třípokojovém bytě menšího činžovního domu. Ten postavila obec právě pro oběti záplav.
Místo "utopeného" medvídka dostala vnučka celou rodinku
"Říká se, že v nouzi poznáš přítele, a co zaseješ, to sklidíš. Mohu to potvrdit. Pomohlo nám tehdy hodně lidí. Děti, přátelé i cizí lidé. Například jako první nám do zaplavené obce přivezli chleba Poláci. Když i je to později zatopilo a farář pořádal sbírku, vezla jsem tam peníze. Ptal se, proč já. Řekla jsem mu, že oni nám první přivezli chleba. A chleba je život," líčí žena.
Šest let bydleli s Matějákovými mladí i s vnučkou. Krátce před povodněmi se odstěhovali do vlastního opraveného domku. Pak déle než rok žili zase rodiče u nich
"Když jsme stály s tehdy osmiletou vnučkou u našeho zbořeniště a ona uviděla v bahnité vodě svého medvídka, rozplakala se. Kolem jelo nějaké auto s humanitární pomocí a na chvíli zastavilo. Asi po čtrnácti dnech nás hledali nějací lidé z Čech a vnučce dovezli celou medvědí rodinku. Takový projev solidarity vás tak zasáhne, že kdybych měla poslední chleba a někdo byl v nouzi, rozdělím se," líčí žena.
Statečnost lidí, kteří pomáhali druhým, a obrovská vlna solidarity s postiženými. To je podle mnohých to nejcennější, co povodně lidem daly. Ale přinesly toho víc.
"Obec je dnes jiná, krásnější. Lépe se tu žije," tvrdí starostka Zátoru na Bruntálsku Salome Sýkorová. "Po ničivé povodni u nás totiž vypukl čilý stavební ruch. Díky dotacím jsme se dočkali nové silnice, úpravy potoka, nového vodovodu či plynofikace. Máme i nový bytový dům a dům s pečovatelskou službou. V obou žijí i lidé, kterým tehdy voda vzala střechu nad hlavou," dodává.
