V centru Ostravy je nalezena mrtvá žena, učitelka Irena, která vzhledem připomíná Madonu Ostravicu, obří sprejerský obraz na jedné rozpadající se budově z historického komplexu. Irena žila vyzývavě a její pestrý život musí rekonstruovat vyšetřovatelka Nina, padesátiletá členka místní mordparty. Sice dostala nabídku na lepší plat v Praze, ale v Ostravě ji něco drží...
Takový je ve stručnosti obsah knižní novinky spisovatelky Evy Tvrdé, která vyšla nedávno pod názvem Mrtvou neměl nikdo rád. Obálku na pozadí ostravské radnice „uzamyká“ visací zámek s nápisem Silesia Noir. Detektivka vznikla za necelý rok a autorka z Hlučínska se v ní poprvé dostala na půdu odlehčeného žánru, a to po čtenářsky dobře přijatých knihách Dědictví nebo Pandořina skříňka.
Váš příběh se odehrává v květnu, klidně minulého roku. Začíná ovšem na Sýkorově mostě, je to důležité?
Ano, rozhodla jsme se začít děj na Sýkorově mostě, což je velmi pěkné místo. Běžela jsem tam a potkala na něm pána s kyticí šeříku. Měl rozzářený obličej, to se vám stane jedině v Ostravě. Hned jsem věděla, že je to ono. Takhle začnu.
Obálka nové knihy spisovatelky Evy Tvrdé.
Proč máte na obálce podtitul Silesia Noir? Jde o odkaz na ponuré místo děje?
Silesia Noir představuje žánr detektivek, které vznikají v polské části Slezska. Jsou psány v nářečí, po našimu. První z nich se jmenuje Silesia Noir. Ptala jsem se nakladatele, zda mu nebude vadit, když si název vypůjčím na obálku své knihy, a on souhlasil. Mohla jsem se takto přihlásit k žánru slezské detektivky.
Noir je klasický filmový žánr. Překvapivý je jeho přesah do regionální literatury. Jak jste se s ním setkala?
Ve zmíněném nakladatelství vyšly v polštině mé dvě knihy. Nakladatele zaujal Nenápadný půvab Slezska a na podzim vydali Dědictví.
Co Poláka na české straně Slezska zajímá?
Je to historie 20. století. Tyto vlivy se tady stýkají i prolínají. Pro ně je situace ještě komplikovanější než na Hlučínsku, protože v jejich části Slezska bylo Německo až do roku 1945. Párkrát jsem tam byla, je z nich cítit vděčnost, že někdo o Slezsku píše.
Proč jste se rozhodla pro žánr ve stylu kriminálky?
Chtěla jsme si trochu odpočinout od svých dřívějších příběhů.
A důvod, proč se kniha odehrává právě v Ostravě?
Mám k Ostravě velký vztah, ale nikdy jsem si zatím netroufla zasadit do ní některý svůj příběh.
Máte ráda klasiky světové detektivky Raymonda Chandlera i Agathu Christie, co na nich obdivujete?
Nedokážu se rozhodnout, kdo z nich je mi více blízký. U Christie převažuje velmi dobrá výstavba zápletek a jistá jednoduchost, což na ní obdivuji, kdežto u Chandlera je nenahraditelná atmosféra, která se mi u něj také hodně líbí. Znám je už od svého dětství, tehdy byla taková doba, kdy se detektivní žánr velmi četl. Souhlasím s pojetím zla u Agathy Christie, existuje u ní objektivně a je naší povinností se jej neúčastnit. Zlo, to jsou lidé, které těší, že ubližují druhým.
Máte něco takového i ve své detektivce? Už jen ten titul zní, jako by všichni uvítali, že byla zavražděná...
To určitě ne. Přesto se jim ulevilo, protože šlo o ženu, která v nikom nedokázala vzbudit pozitivní city. Je tam hodně podezřelých, což se mi líbí na tvorbě Agathy Christie, kde taky netušíte, kdo mohl mít hlavní motiv oběť odstranit.
Začala jste psát od konce, jaký byl postup?
Měla jsem napsanou určitou pasáž a pak si říkám, co když to tak není? Třeba jsem kvůli ověření faktů znovu navštívila Kunčičky, ostravskou část, v níž mě vítali kdysi na autogramiádě. Tato čtvrť mě hodně vyděsila, všude samé mříže. Co když se to za ty roky změnilo? Sednu si do auta a na dvě hodiny vyjedu. Když jsem psala Pandořinu skříňku, sama jsem cestovala s polským zájezdem po Kypru. Bylo to napínavé, ale Kunčičky situaci dalece předčily. Vystoupila jsem u kostela, s fotoaparátem. Opodál stál nějaký typ s mikinou a kapucí, začal na mě pořvávat, skočila jsem do auta a šlápla na plyn, v další části už jsem si netroufla vystoupit. Taky jsem si potřebovala ověřit, jaké jsou v Ostravě hospody, jestli se nezměnily.
Přece nejde o dokument?
Je to má obsese, potřebuji si všechno ověřit. Dostanu se na místo a nasávám. Potřebuji na těchto místech nutně být. V případě hrdinky Pandořiny skříňky jsem si vymyslela, že žije v Praze. To byl šílený problém, protože Prahu neznám.
Co budete dělat nyní?
Miluji zejména tu fázi, která nastane, než se hotová kniha dostane na trh. Pak už se hodně setkávám s lidmi, s jejich reakcemi, to už je náročnější. Čekám, co kniha způsobí, jestli bude čtená. Je to hodně napínavé. Reakce jsou ve velké většině pozitivní. Motiv Ostravy se čtenářům líbí, ztotožňují se s ní. Zatím ani nikdo nepřišel s tím, že některou z mých postav zná, což mě těší.
Odpočinula jste si dostatečně, nebo se vám psaní kriminálních historek zalíbilo?
Říkala jsem si, že to bude ojedinělá záležitost. Pak přišel veletrh a hodně lidí se ptalo: Proč Ostrava a proč detektivka? Během jednoho dne mi naskočil další příběh. Než veletrh skončil, měla jsem hotový námět a snad i další. Třeba se z nich vyvine něco jako slezská trilogie.
