Ředitelkou festivalu je Kateřina Macečková, jež zároveň působí jako umělecká vedoucí Souboru lidových písní a tanců Hlubina, který vznikl už po válce.
Festival Folklor bez hranic Ostrava sice slaví dvacetiletí, ale folklorní soubor Hlubina je daleko starší, vznikl v roce 1947. Jakým způsobem to oslavíte?
Zatím slavíme prací. Jelikož by se moje maminka Zdena Kyselá, která Hlubinu založila, dožila příští rok sta let, tak samotnou oslavu necháváme na druhou polovinu příštího roku.
Svým způsobem můžeme ale jako oslavu pojmout samotný festival. Co na něm bude zajímavého?
Navštíví nás soubory z Kostariky, Tchaj-wanu, Srbska, Francie i Ukrajiny, zapomenout ale nesmíme ani na ty domácí, konkrétně Mateník z Prahy a Slovácký krúžek z Brna. Již tradičně se představí také kolektivy z ostravského regionu včetně Hlubiny.
První festivalový den jste vstoupili do velmi komerčních míst. Proč jste se rozhodli zahájit festival právě v obchodním centru Forum Nová Karolina?
Zvací koncerty jsme obvykle pořádali na Kuřím rynku, tedy Jiráskově náměstí, kde jsme také stavěli pódium. Potom se nám ale několikrát stalo, že pršelo a vystoupení jsme nemohli uskutečnit. Přemýšleli jsme o suché variantě, nicméně v centru nebyl k nalezení vhodný prostor, aby v něm mohly soubory vystoupit. Lidé se hodně zlobili, když se koncert na náměstí neuskutečnil. Postavila se Karolina a začali jsme o této možnosti uvažovat. Nakonec jsme ji vždy zavrhli, dokud jsem se v ní nebyla podívat na koncert svých vnoučat ze základní umělecké školy. Ne že by mě to nadchlo, ale uvědomila jsem si, jaká je tam spousta lidí. Což se slučuje s naším posláním, jít za nimi, oslovit je. Nejen když prší, je tam plné schodiště diváků. Když je pěkně, jdeme i do centra, ale už nestavíme pódium.
Váš festival je specifický tím, že putuje každý den do jiné čtvrti. Proto to má v podstatě nejsložitější stálý divák. Protože nemáte žádnou stálou scénu, tak za vámi musí putovat různými částmi města.
Ano, a kupodivu jsou i takoví, co s námi cestují. Program se mění, střídají se také místní soubory. Navíc, když bychom uváděli pořád stejný program, tak už by lidé neměli motivaci jít na závěrečný koncert na Slezskoostravském hradě, který je, kromě toho zahajovacího, jako jediný z týdenního programu zpoplatněn.
Co na něm bude k vidění?
Nejprve se představí dětské soubory a v 18 hodin začne slavnostní závěrečný festivalový koncert. Na hradě vždy panuje až rodinná atmosféra, diváci si v krásném prostředí užívají poslední chvíle festivalu.
Váš soubor Hlubina vznikl při stejnojmenné šachtě, dnes se po několika desetiletích na Hlubinu vracíte...
Už druhým rokem vystupujeme v rekonstruovaném areálu Dolu Hlubina, kde z bývalých koupelen udělali velké sály. Daří se nám vracet do původních míst. Vracíme se na Hlubinu, jako soubor jsme tam dříve několikrát fárali. Vzpomínám si na vpravdě symbolický okamžik, 17. listopad 1989, kdy to bylo naposled. Když jsme vyfárali, bylo všechno jinak.
Jak na vás podzemní Hlubina zapůsobila?
Na mě strašně, zvláště průlez rubáním nízkou slojí, naštěstí tam byl vzduch... Do zpěvu nám nebylo.
To, že jste jako tanečníci fárali, není náhoda, jste jedním z mála souborů, který se věnuje hornické tematice.
Od počátku se věnujeme havířské tematice. Říká se tomu „městský folklor“, ale jedná se o zvyky, tradice, zábavy, jimiž žily havířské kolonie. V repertoáru máme například skok přes kůži, který ve své stylizaci ztvárňuje přijímání nových učňů do „stavu hornického“, dále kompozice s názvy „Ostravské obrázky“, „Na havířském výletě“, organizujeme havířské bály.
Jaká na nich panuje atmosféra?
Na havířské bály chodí mimo jiné také naši bývalí členové, třeba s celou rodinou. Havířský bál proto, že jsme od svých počátků dlouhá léta působili u Závodního klubu Dolu Hlubina. Někteří z členů souboru aktivně fárali, nebo pracovali v dalších profesích, dnes už se jedná spíše o rodiče nebo prarodiče dnešních souboráků. Přinášíme hornickou tematiku v tanečním i pěveckém projevu. Do Dolu Michal a hlavně do Dolu Hlubina vracíme trochu z dřívějšího ducha. Řada písní, jak víme, pochází z kolonií, z prostředí, kde havíři žili se svými rodinami. Vystihují, většinou s humorem, jejich atmosféru. Při vystoupeních používáme hornické kroje a různé havířské rekvizity, prostě havířské prostředí se vším všudy.
V čem je podle vás charakteristický festival Folklor bez hranic Ostrava v době, kdy kdekdo pořádá nějaký festival?
Přinášíme městu, které žije převážně úplně jiným druhem festivalů, možnost seznámit se s lidovou kulturou různých zemí světa a také různých regionů naší folklorně bohaté země. Držíme se stále základní koncepce. Už nemáme možnost bobtnat a rozšiřovat se. Změna je v tom, že se snažíme zvát pokaždé nové kolektivy, málokterá země nebo soubor se u nás objeví dvakrát. Například Francie se už v Ostravě představila, ale nikdy ne soubor, který letos tancuje na chůdách. Máme štěstí, že jsme měli a máme možnost přivádět také soubory z opravdu vzdálených koutů světa, z Nového Zélandu, Jižní Korey, Cookových ostrovů, Mexika, Indonésie. Ta možnost tady je a soubory rády přijíždějí do pro ně exotického prostředí Ostravy s jejími průmyslovými objekty. Pokaždé je to pět zahraničních souborů a pak ty domácí.
Na podzim se představíte s Hlubinou v Barceloně, což bude reciproce za vystoupení katalánských souborů v Ostravě během slavnosti 750 let Ostravy. Jak na vás zapůsobily ty velké lidské pyramidy nebo slavnostní průvod obřích masek?
Mohlo by se zdát, že se jedná o akci poplatnou době, čím větší, tím lepší. Na mě ale jejich účast působila opravdu ohromně. Vždyť to jsou jejich kulturní kořeny, které mají své opodstatnění, svou tradici. U nás je to zase jiné. Do knihy nehmotného kulturního dědictví UNESCO byl zapsán například slovácký verbuňk, jízda králů, masopust. A takovou rozmanitostí folklorních regionů, jaká je v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se nemohou pochlubit snad nikde na světě.
