Je možno se o tom dočíst v jeho poslední knize, výpravné monografii z produkce nakladatelství Slovart. Jmenuje se Racing'N'Roll, a jak neobvyklý název napovídá, je pro Martina tato oblast řvoucích motorů, vůně benzinu a oleje něco jako svět divadla, hudby či filmu. Obojí dokáže divákovi zprostředkovat jedinečné silné drama.
Vaše fotografická kniha je takřka monumentální velkoformátová publikace, jak došlo k vašemu setkání se Slovartem?
Sami si mě našli. Před dvěma lety mi to Slovart nabídl, sám od sebe. Málem jsem omdlel. Jsou výhradní distributoři publikací z nakladatelství Taschen, mají dosah do celého světa, zkrátka je to takové Ferrari ve fotoknihách. Nabídka přišla v prosinci 2014, to už jsem ale věděl, že v lednu pojedu Rallye Dakar a z ní budu dělat knihu. Na nic netlačím, poděkoval jsem, odletěl do Latinské Ameriky a pak se vrhl na knihu o zmíněné rallye.
Ale přece jste je jen tak neodbyl?
Jak bych mohl? Na sklonku roku 2015 jsme se opět sešli a jen jsem se zeptal, jestli vše platí. Majitel Slovartu Juraj Heger a obchodní ředitel Ondřej Materna se jen usmáli: „No jasně!“ Nedali mi žádné limity, pouze řekli, že chtějí vydat drahou, výpravnou knihu, s tím, že do srpna bych měl fotografie a texty odevzdat, aby se vše stihlo na vánoční trh.
Jaký byl začátek vytváření knihy?
Prasklo to ve mně na Štěpána o Vánocích 2015. Na to nezapomenu, sedím doma, ztuhnu... a už jsem jel. Knihu jsem tvořil do konce srpna. Hodně v „nadkolejí“, jak říkám jízdě vlakem. Také jsem měl tři samotky. Od rána do večera kopání v archivu, psaní, voda, čaj, káva a pak pivo nebo víno a spát. A takhle pořád dokola. Celé to bylo často ohromně vzrušující.
V jakém smyslu?
Například tím, že třeba nejstarší fotka je z roku 1981, když mi bylo třináct. Fotka z okruhu Havířov–Šenov. Já si to všechno pamatuju, projel mnou opět celý příběh, jak jsem tam byl se svým tátou Vítem. BMW M1, dodneška nadčasová legenda, se při československé premiéře řítilo od Šenova do Havířova, vidím a slyším to jako dneska.
Jaký byl postup při skladbě jednotlivých kapitol?
Rozhodl jsem se pro zeměpisné uspořádání, začíná Brno. Protože pořád miluju slovní spojení Československo, tak druhý je Slovakiaring, pak moje milované Le Mans, Formule 1, rallye...
Je vidět, že kladete velký důraz na to, co se odehrává v zákulisí...
Jistě, auto je až to poslední. (smích) Dohodli jsme se třeba na tom, že v úvodu každého oddílu budou slečny. Atraktivní hostesky, které k závodům patří. Ale i v tomto případě to je jiné, než je zvykem. Čtenář rychle pochopí... Důležité jsou pro mě i příběhy za fotografiemi, třeba o lidech, které jsem měl velmi rád, ale už umřeli.
Ale ukazujete také legendy...
Schumacher, Lauda, Fittipaldi, Kristensen, Vojtěch, Enge... Ale pak jsou tady i takzvaně obyčejní lidé. Tak to mám rád, je to velice pestrá mozaika. Souboje, napětí, emoce, vůně, zvuky, to je jako u divadla či koncertů, to mě na tom baví.
Pamatuje si na své první okouzlení světem závodů?
V šesti letech jsem byl s bratrem Vítem na filmu Le Mans. Martínek začal šílet, a pak mě táta vzal poprvé na závody.
Nechtěl jste někdy sám závodit?
Na to se mě lidé často ptají, stojí to velké peníze, které nemám, a navíc s mými dvěma metry výšky je to stejně složité. Jel jsem v hodně závodních autech, ale jen při testech. Není to má záležitost. Můj svět tvoří mikrofon a fotoaparát a pero, to je má vášeň.
Proč jste použil jenom černobílé snímky?
Mám je nejradši, je to můj styl, barevné mě ruší, i když samozřejmě fotím i barevně. Moje knihy jsou ale černobílé.
Splnil jste si tak svůj sen?
Považuju to za zázrak. Lidé se mě ptají, jaké mám sny, a já vždycky odpovídám, ale já žiju sen. Mým celoživotním přáním bylo komentovat v televizi, fotit, psát. Ale tak, aby to bylo skloubeno s uměleckým prostředím. Celý život jsem na závodech. Od jara do podzimu jsem u mikrofonu v několika televizích anebo na Masarykově okruhu v Brně, anebo na Slovakiaringu. Teď jsem třeba v Thajsku, kde fotím asijskou sérii Le Mans.
Závodní okruhy v Ostravě i Havířově už bohužel skončily, kvůli bezpečnosti. Setkáváte se také během své práce s ohrožením života?
Patří to k tomu. Záleží na autorovi, co pak vyfotí. Na Slovakiaringu se mi stalo, že jsem používal při focení jen jedno oko. Najednou jsem viděl jenom šmouhu a už jsem věděl, že tady možná nebudu. Instinktivně jsem šel k zemi a následoval světový rekord v běhu na patnáct metrů dolů z kopce. Jenom jsem se otočil a viděl velký černý obdélník metr nade mnou, z auta lítaly jenom střepy, udělalo osm salt. Mimochodem za volantem byl Tomáš Enge a já byl jeho osobní fotograf. Pak jsem běžel honem zpět, abych pomohl řidiči: Tome, dělej! Vylezl ven a v tom momentě přijeli záchranáři.
To mi připomíná scénu ze závodnické epizody knihy Perličky na dně podle Bohumila Hrabala...
Stále přemýšlím o tom, který závodnický film je nejlepší. Le Mans, jasně, ten je super, nejmladší Rivalové, taky super, ale Hrabal... brečím a směju se, pořád dokola. Nad knihou i filmem. Je to dokonalé.
Máte nějaké momenty, kdy litujete, že jste je nemohl vyfotit?
To neřeším, buď se to povede, nebo ne. Mám jednu zásadu, v životě bych na fotkách nic nezměnil, dělám s nimi jen to, co bych s nimi udělal v komoře. To, co vyfotíš, buď má právo být fotkou, anebo ne. Neměl jsem, nemám a nebudu mít Photoshop. Fotografie je vesmír, ta si každého najde, jsou situace, se kterými se nijak nebabrám. Miluju rychlost. Moc se s tím obecně nemažu, protože si myslím, že k reportérské fotografii patří také rychlost. A tu já rád.
