"Natoč prosím hlavu trochu na bok. Ano, tak to je dobré," říká František Zvardoň mladému vysokopecaři. Tvář muže nasvětluje červenavý žár ze žhavé strusky, která bublá dole ve žlabu.
Čtěte o prvním setkání fotografa s třineckou hutí |
Jsme v Třineckých železárnách u vysoké pece. František Zvardoň se rozhlíží po prostoru, hledá zajímavé úhly pro fotografování.
Náhle úzkým otvorem z protilehlé stěny vyletí paprsky světla. Protínají vzduch, v němž víří prach.
"Podívejte, je to jako v kostele," usmívá se fotograf a žádá jednoho ze struskařů, aby mu zapózoval v té chrámové atmosféře.
I když on je to možná ještě silnější moment než v chrámu. V jednu chvíli tu totiž člověk vnímá "nebeské" světlo i pekelný žár linoucí se z útrob pece.
"Největší peklo tu zažíváme za letního horka"
Mladý struskař Lukáš Boruta prozrazuje, že to není poprvé, co ho někdo při práci fotí. "Dělám tady šest let. Ta práce je dost náročná, hlavně fyzicky. Nejhorší je to v létě. Když je venku horko, tady je dvojnásobný žár."
František Zvardoň
|
František Zvardoň v Třineckých železárnách poprvé fotil před dvěma lety. Tvůrce, který pochází z Petřvaldu na Karvinsku, ale už třicet let žije ve francouzském Štrasburku, do železáren tehdy zamířil vlastně náhodou. Spolu se zástupci huti si ale kápli do noty a minulý týden tu pracoval už pošesté.
Fotí hlavně portréty zaměstnanců, které s velkým úspěchem představil už například na výstavě ve francouzském městě Colmar. A plánuje i další výstavy. A taky velkoformátovou knihu.
"Bývá těžké se k zaměstnancům dostat blíž a získat si je," líčí František Zvardoň. "Často je to otázka chvíle. Nemůžu je nechat složitě pózovat, není na to čas. Bývá to o štěstí - někdy se fotka podaří, jindy ne," vypráví čtyřiašedesátiletý fotograf, který už zachytil krásy mnoha míst světa a patří mezi evropsky uznávané tvůrce.
Ačkoli často zná jména hutníků, jež fotí, do chystané knihy ani na výstavy je uvádět nebude.
Poetika v huti |
"Chtěl bych, aby portréty v té knize byly tak trochu jako ikony. Aby byly nadčasové a silnější než samostatné dokumentární fotky," vysvětluje češtinou, kterou nezapomněl, přestože ji zhruba patnáct let nepoužíval.
Celou tu dobu mluvil buď francouzsky, španělsky nebo anglicky. Ač zažil i nečekané momenty, kdy se možnost užití češtiny vyskytla.
"Jednou jsem přijel do Nového Mexika a v zapadlém městečku v poušti jsem vešel do obchodu s indiánskou bižuterií. Mluvil jsem lámanou angličtinou a prodavač mi řekl: 'Vy jste Francouz, že? Můžeme mluvit francouzsky, protože já jsem Čech a francouzsky umím.' A já na to: 'Tak mluvme česky'," vzpomíná.
Od vysoké pece míříme na další z provozů. Nevědět v tu chvíli, že jsme v Třinci, možná bychom si připadali jako na jiné planetě.
Zdejší zaměstnanci se tu totiž chrání obleky, které připomínají tak trochu kostýmy z fantasy filmů. Na hlavě mají žluté helmy s tmavým sklem v oblasti očí, na nohou vysoké kožené chrániče.
Cesta po stopách oceli zavede fotografa na sever
Portréty hutníků, kteří vypadají tak trochu jako rytíři Jediové z Hvězdných válek, patří mezi snímky, o které mají návštěvníci výstav Františka Zvardoně největší zájem. Nejeden z nich už visí v některé z francouzských domácností.
V Třinci ale fotografova cesta po stopách železa a oceli neskončí. V červnu míří na sever Evropy, kam ho zvou zástupci norského ministerstva kultury. V městečku u hranic Norska, Finska a Ruska bude fotit portréty horníků, kteří tam těží železnou rudu.
Plánovaná cesta přitom tak trochu zapadá i do nápadu, který František Zvardoň pojal už dřív. Rád by se vydal po stopách oceli z Třince a podíval se tam, kde se těží ruda pro železárny, ale třeba i do míst, kudy vedou kolejnice z třinecké oceli.
"Zatím nevím, jestli norskou rudu užívají v Třinci. To vám řeknu, až se vrátím ze severu," říká fotograf při loučení.
