Představitelé vlády teprve jednali o celkovém odsunu sovětských vojáků.
Výrazný podíl na zdárném dopadu jednání měl Dalibor Norský, syn legionáře a důstojníka prvorepublikové armády, který se celý život musel potýkat se šikanou ze strany vládnoucích komunistů. „O to s větším zápalem jsem do jednání o odsunu šel. V lednu jsem sliboval lidem, že do dubna Rusáci budou pryč. A taky byli,“ vzpomíná.
Jak se vlastně stalo, že jste se stal vedoucí postavou jednání o odsunu sovětských vojáků z Frenštátu pod Radhoštěm?
Když přišel rok 1989 a vzniklo Občanské fórum, hned jsme se hlásili s mým bratrem, Karlem Míčkem, Vaškem Filipem a dalšími. Byla to pro nás osobní záležitost. Byl jsem prvním mluvčím místního Občanského fóra a také mě pověřili, abych se postaral o to, aby Rusáci odešli. S velkou radostí jsem to uvítal. Rusky jsem uměl dobře, navíc jsem z rodiny, kterou komunisté celých čtyřicet let sledovali a šikanovali.
Když se vrátíme před odsun, jaký vlastně byl život ve městě s ruskou posádkou?
Rusáci sem přišli hned v lednu roku 1969, byla tady jedna z prvních posádek u nás. Ze začátku to bylo hodně nekompromisní. Místní a vojáci do sebe hodně naráželi. Někteří se s Rusy rádi porvali, a když třeba přišli do hospody, lidé jim naschvál stříhali nůžkami kusy plášťů odložených na věšácích. Postupně se to ale otupilo a nastala i jakási spolupráce. Rusáci zaměstnávali hodně místních lidí, elektrikáře a tak podobně. Lidé věděli, že se od nich dá koupit levněji třeba lednička, vrtačka a další věci, které byly u nás těžko k sehnání, takže toho rádi využívali. Na druhou stranu byla velká animozita vůči manželkám důstojníků. Jejich „báryšně“ nepracovaly, měly volno a také hodně peněz. Takže dopoledne chodily po obchodech a vykupovaly nedostatkové zboží. Zubní pasty a kartáčky na zuby třeba braly po desítkách. A naše ženské přišly z práce a v obchodech nic nebylo.
Kolik sovětských vojáků tady bylo?
Tři až čtyři tisíce včetně rodinných příslušníků.
Kdy a jak jednání začala?
Poprvé jsme dali výzvu do rozhlasu a do tisku v prosinci roku 1989. A první jednání byla na městském úřadě v lednu roku 1990. Přišla tam jejich honorace, velitel pluku, dále podplukovník Smirnov, který velel protiletadlovcům, a politruk Pliska. Tehdy pomalu začínala i centrální jednání v Praze. Bylo to složité. Pořád operovali s tím, že to není jednoduché. Nejprve jsme proto tlačili, ať odejdou jejich rodinní příslušníci.
Bylo to hodně složité?
Jednání nebylo hodně, ale šlo to ztuha. Nemohli jsme k nim být moc ohleduplní, toho by hned zneužili. Oni tady chtěli zůstat co nejdéle, my jsme zase chtěli, ať vypadnou co nejdříve. Ale oni, že prý to bude nejméně půl roku. Ptal jsem se tedy velitele, to už jsme si i tykali: „Za jak dlouho po vyhlášení poplachu je pluk bojeschopný.“ On, že za dvacet minut, tak jsem mu řekl: „Vidíte, vyhlaste poplach a zítra můžete jet.“
Co nakonec rozhodlo?
Hledali jsme různé kličky a při jednom jednání mně bleskla myšlenka. Říkám jim, že v důsledku toho hnutí, které tehdy ve východní Evropě bylo, budou stejně všichni muset zpátky do Sovětského svazu. Jinam už to nešlo. A ať si uvědomí, že čím dříve odejdou, tím lepší umístění se jim dostane. Že se dostanou do pořádných kamenných kasáren. A že když přijdou pozdě, budou ubytovaní někde ve stanech na polích. Protože těch Rusáků byly v Evropě miliony. Tehdy jsem viděl, že to zabralo. Nenápadně se na sebe podívali a při příštím jednání už to bylo lepší. A do měsíce jeli.
To bylo tak rychlé?
První vlak z Frenštátu jel 26. února. První v celé Evropě. Přijeli sem kvůli tomu i američtí reportéři. Jak odjel první vlak, už to šlo rychle. Trvalo to až do poloviny března. Každý den jely dva vlaky. Jeden ve čtrnáct hodin a druhý v deset večer. Bylo to úžasné. Vůbec si nepamatuji, že by v některém městě, kde byla ruská posádka, občané přímo jednali s vojáky o odsunu. U nás to tak bylo. Jinde to šlo přes městské úřady a podobnou oficiální cestou. Když jsem pak dělal tajemníka městského úřadu, chodily mi dopisy z ostatních měst, kde žádali o radu, jak to udělat, aby se Rusů zbavili co nejdříve.
Odjezdem vojáků to ale úplně neskončilo. Ve většině měst zůstala po sovětské armádě spálená země. Jak to bylo tady?
Kasárna byla v hrozném stavu a byty také. Chyběly v nich kliky, elektrické zásuvky, radiátory, umyvadla. Záchody byly rozbité, zasmolené. Ty byty byly neobyvatelné. Musely se opravit, na jeden byt to vycházelo na padesát tisíc korun. Bylo třeba je zbavit i potkanů, švábů a další havěti. Jen shánět na to firmu bylo v tom porevolučním chaosu složité. Chodil jsem i do kasáren, abych viděl, jestli se to opravdu hýbe, a i tam bylo vidět, jak s tím zacházejí. Hrůza hrůzoucí! Rusko je obrovská země, tam si mohli dovolit nezajistit, aby z tankerů neprosakoval benzín nebo nafta do země. Tam by se to nějak ztratilo, ale tady ve Frenštátě ne. Projevilo se to pak na kvalitě vody a půdy.
Dočkali jste se kompenzací?
Později přišli na radnici nějací pánové z ústředí z Prahy, aby jednali o náhradě škod. Tehdejší starosta Karel Míček říkal, že s nimi vyjednal dvacet milionů korun. Měli jsme tady i krásné zavedené koupaliště, do kterého se čerpala voda z Lubiny. Jenže za Rusáků byla ta voda úplně zamořená, byl to prakticky takový řídký petrolej. Bazén to úplně zničilo. Tak jsem říkal starostovi: a na koupaliště jsi nezapomněl? A on, že zapomněl. Proto jsme dopsali ještě požadavek dvanáct milionů na koupaliště. Ale jak to nakonec dopadlo, to už nevím.
Viděl jste se poté ještě s některým ze zmíněných ruských důstojníků?
Politruk Pliska říkal, že se přijedou podívat, jak to tady bez nich vedeme. A já, že jako turisté můžou přijet klidně, ale teď už je tady nechceme ani vidět. Já jsem věděl, že půjdou, a oni věděli, že díky mně půjdou do lepšího. Ale nesetkal jsem se s nikým z nich. Ani nevím, kde nakonec skončili.
