Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Herectví ve mně jen na chvíli usnulo, říká Eva Vejmělková

  17:55aktualizováno  17:55
Zapomenuté osudy, tak se jmenuje seriál, v němž přibližujeme, jak dnes žijí slavní lidé, které jsme dříve vídali častěji než nyní. Jako třeba herečku Evu Vejmělkovou.

Herečka a textařka Eva Vejmělková | foto: Dalibor PuchtaiDNES.cz

Píšťalka z filmu Jak básníkům chutná život nebo Zuzana z Fontány pre Zuzanu. Karvinská rodačka se teď věnuje hlavně psychologii a svým dcerám Taře a Ritě. Sama ale připouští, že pokud by přišla nabídka na zajímavou roli, uvažovala by o ní.

Přitahovalo vás herectví už jako malou holku?
Maminka hrála ochotnické divadlo. Svou lásku k umění předala i nám se sestrou. Chodily jsme do divadla, učila mě recitovat básně. V osmé třídě základní školy jsem vyhrála konkurz do německého filmu Modrá hodina, který se natáčel mimo jiné také v Ostravě. Vůně filmových líčidel a zvuk kamery mne natolik okouzlily, že jsem už neuvažovala o jiném povolání než herectví a podala si přihlášku na konzervatoř.

Eva Vejmělková

Eva Vejmělková a její životní partner Dušan Rapoš

Eva Vejmělková a její životní partner Dušan Rapoš

Herečka, básnířka a psychoterapeutka se narodila 4. března 1969 v Karviné. Herectví vystudovala na ostravské konzervatoři, psychologii později na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Mezi její nejznámější role patří Zuzana z trilogie Fontána pre Zuzanu a Píšťalka Alena z Jak básníkům chutná život. Objevila se například i ve známém seriálu Chlapci a chlapi.

Pracovala s drogově závislými, nyní má psychologickou praxi, kde se specializuje na hypnózu coby podpůrnou léčbu.

Se slovenským režisérem Dušanem Rapošem má dvě dcery. Stala se i aktivistkou za čistší ovzduší v regionu. Bydlí s celou rodinou v Havířově.

Tam vás přijali a v Ostravě jste strávila šest let. Který z profesorů vás tehdy ovlivnil?
Zažila jsem ještě vyučování ve starých budovách, kde se občas netopilo a unikal plyn. Byla to ale bohémská léta. Mým učitelem herectví byl Bedřich Jansa, kterému vděčím nejen za to, co jsem se naučila ve škole, ale dal mi i základy herecké práce na divadle, kde jsem v jeho režii hrála třeba Ofélii.

Už na konzervatoři jste dostala nabídky na filmové role. Byl to problém?
I když v prvním ročníku bylo natáčení zakázané, vždy mi během studia vyšli vstříc. Což mi moc prospělo, protože praxe je nejlepším učitelem. Zpětně jsem jim za to byla vděčná.

Pak přišla Fontána pre Zuzanu...
Fontána byl můj třetí film. Prošli jsme se spolužáky Jirkou Bábkem a Ondrou Malým konkurzem a byli šťastní, že jsme byli obsazeni. Jezdívali jsme společně vlakem na natáčení do Bratislavy a brali to jako dobrodružství.

Film režíroval Dušan Rapoš, který se později stal i vaším manželem. Čím vás oslovil?
Dušan má dar vytvořit „na place“ pohodu, kde se rodí dobrý film jakoby mimochodem. Dává herci prostor na improvizaci, ale umí si i prosadit svou, když je přesvědčený, že tak to má být. Osobně si ho vážím za to, že mě později při práci nikdy nebral jako svou partnerku, ale jako herečku.

Setkala jste se i s velkými hereckými osobnostmi. Jak vás braly?
Vážím si setkání s Jiřinou Bohdalovou a Svatoplukem Benešem ve filmu Kačenka a strašidla. Úžasný byl také Rudolf Hrušínský a Jana Hlaváčová z Básníků. Byli to všichni mistři ve svém oboru, kteří mě toho spoustu naučili. Snažila jsem se toho od nich hodně přijmout nejen v profesi, ale i po lidské stránce.

Básníky natáčel Dušan Klein. Byl přísný?
To ani ne. Dušan Klein dokáže svůj životní klid přenést i na štáb za kamerou. Dává hercům prostor k vlastnímu vyjádření. Má v sobě laskavý humor a hravost.

Jsou filmy, v nichž se po letech nevidíte ráda?
Nikdy jsem se na sebe ve filmu ráda nedívala, jen z nutnosti, abych viděla výsledek práce. Ale za nic se nestydím, když už jsem nějakou roli přijala, stála jsem si za ní. Za každou scénou na plátně jsem spíš viděla to, co diváci v kině ne. Hned se vám vybaví, jak se záběr tvořil, na smích, který třeba člověk musel překonávat. Už film neumíte vnímat jako celistvý příběh.

Eva Vejmělková ve filmu

Byla jste označována za sexbombu své doby. Hlavně díky snímku Penelopy. Vadilo vám to?
To, že jsem se svlékla před kamerou, ze mě ještě nedělalo sexbombu. Naopak, vždy jsem měla s nahými scénami problém. Několik nabídek jsem právě kvůli zbytečné nahotě odmítla. Když už jsem se odhalila, nikdy to nebylo prvoplánové.

Sama jste si napsala monodrama Marie o životě slavné kurtizány první poloviny 20. století. Co vás k tomu vedlo?
Paní Marii jsem osobně poznala až jako starou dámu a ona sama mi vyprávěla svůj příběh. Chtěla jsem ho zachytit. S představením jsem procestovala Čechy i Slovensko, hostovala jsem v Paříži. Na jevišti jsem byla sama, jediným partnerem bylo publikum. Každé představení tak bylo jiné, bavilo mě to.

Bavil vás více film, nebo divadlo?
Každé má jiná specifika. Divadlo je kouzlem okamžiku, improvizace, hry s publikem, velkými gesty. Detailní oko kamery je velmi intimní záležitost. S minimem prostředků můžete sdělit velké emoce.

Napsala jste i knihu Růžové moře. Je těžší být před lidmi sama za sebe?
V herectví se vždy můžete skrýt za nějakou postavu. Ale jako autor se dělíte se čtenáři o své myšlenky, pocity. Svléknout se ze své duše na papíře je mnohem odvážnější než ze šatů před kamerou.

Pomohly vám při studiu psychologie nějak herecké zkušenosti?
Empatie a práce s pocity a lidmi je základem obou profesí. Jako herečka jsem k nim mohla vstoupit jen přes postavu někoho jiného, jako psycholog je to setkání člověka s člověkem. A to mě uspokojuje mnohem víc. Připadám si užitečnější. Ale stalo se, že pacientky pomohly i mně, a to když jsem pracovala v bohnické léčebně v Praze na oddělení závislostí. V té době jsem natáčela film Suzanne, kde jsem hrála narkomanku. A děkuji právě jim, že mi dovolily nahlédnout do jejich světa.

Teď máte zavedenou psychologickou praxi v Havířově. Na co se specializujete?
Na partnerské vztahy, na deprese i úzkosti. V poslední době se specializuji na hypnózu, která jako podpůrná metoda může velmi pomoci. Jsem ráda, že v dnešní době se už lidé nestydí vyhledat psychologickou pomoc.

Herečka Eva Vejmělková na demonstraci proti spalovně v Karviné v prosinci 2010. (17. prosince 2010)

Herečka Eva Vejmělková na demonstraci proti spalovně v Karviné v prosinci 2010. (17. prosince 2010)

Natáčela jste v Praze i na Slovensku, žila v zahraničí, ale usadila jste se v Havířově. Proč?
Jsem tady doma. Mám ráda zdejší lidi, jejich svérázný humor, jejich upřímnost i specifický nadhled.

Chtěla byste tady něco zlepšit?
Vzhledem k tomu, že jsem hlavně máma, mi hodně záleží na ovzduší, které tady mé děti dýchají. Byla jsem členkou občanského sdružení, které protestovalo proti vybudování spalovny odpadů, jež se měla stavět v okolí. Řečnili jsme na náměstích, sbírali podpisy na petice. Dopadlo to dobře. Věřím, že má smysl bojovat za věci, které se nám nelíbí.

Kdyby ještě teď přišla herecká nabídka, kývla byste na ni?
Nerozloučila jsem se nadobro s herectvím, jen ve mně na chvíli usnulo.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.