Z historie. Jeden z kolektivů učňů hornických oborů učiliště v Karviné. | foto: Archiv SŠTaS

Éra hornických učilišť začala v létě 1949 u Gottwalda na zámku v Lánech

  • 6
Kdysi mohutné hornictví v Moravskoslezském kraji by nemohlo vzkvétat bez absolventů hornických učilišť, jejichž boom nastal v padesátých letech minulého století. Napomohla tomu takzvaná Lánská akce, kterou v červenci roku 1949 vyhlásil tehdejší prezident Klement Gottwald.

Právě on na setkání s hornickými učni na zámku v Lánech reagoval na tehdejší rostoucí význam těžkého průmyslu, kdy bylo nutné zajistit dostatečný přísun pracovníků do hornictví a hutnictví. Kromě náboru pak výzva počítala i s výstavbou učilišť a internátů.

Potřebu nových pracovníků měly i důlní podniky tehdejšího Ostravsko-karvinského revíru, a tak už od roku 1950 nová učiliště v regionu nabírala studenty. Mezi prvními v revíru bylo Hornické učiliště v Karviné-Novém Městě (dnes Střední škola techniky a služeb - pozn. red.). Jeho zřizovatelem byly Ostravsko-karvinské doly, od druhé poloviny roku 1957 převzal přípravu hornických učňů Důl 1. máj, který byl zřizovatelem hornického učiliště až do konce roku 1990.

V průběhu čtyřiceti let se zde vyučily tisíce mladých lidí v oborech razič-rubač, strojník dopravního zařízení, horník, důlní zámečník či důlní elektromontér.

Ostrý přechod z „černého“ do „bílého“

Jedním z nich byl i Jan Stejskal, jenž navštěvoval Hornické učiliště Máj, jak se škole mezi místními lidmi dodnes říká. Jeho jméno je přitom místním známo v souvislosti s Hornickou nemocnicí, kterou mezi lety 2001 až 2013 vedl.

Nyní je zde asistentem ředitele. Méně lidí však asi ví, že si v šedesátých letech prošel právě Májem.

„Náboráci mě tenkrát dostali. Nechtělo se mi totiž moc studovat, tak jsem se vydal tímhle směrem. Nedělal jsem si ale iluze. Měl jsem bratrance, který pracoval na OKD, a věděl jsem, že to tam není žádná sranda,“ vzpomíná Stejskal a dodává, že na májovácké učiliště nastoupil v roce 1960. „A už ve druháku jsme fárali.“

Na přilepšenou tehdy dostávali horničtí učni kapesné 40 až 60 korun měsíčně. „Ale když vás chytli na balkoně, jak kouříte, tak jste o ně přišel,“ směje se při vzpomínce na léta dospívání.

Po vyučení přišel nástup na hornickou průmyslovku v Ostravě a pak následovala Vysoká škola báňská. Poté si Stejskal prošel na Dole Fučík několika dělnickými a technickými profesemi až po hlavního inženýra podniku. Na dole pak zůstal až do jeho útlumu.

„Potom mě cesta osudu dovedla do karvinské nemocnice, kde tehdy probíhaly nějaké změny a tamním lidem se zdálo, že bych mohl být vhodným člověkem na řízení této instituce. Byl to ostrý přechod z ‚černého‘ do ‚bílého‘,“ dodává Stejskal s tím, že na své bývalé spolužáky z učiliště naráží spíše náhodou, k organizování nějakého srazu se totiž nikdo moc nemá.

Dělali atmosféru v prázdném kulturáku

To „partyja“ z Hornického učiliště v Ostravě-Porubě, která odmaturovala v roce 1984 v oboru horník mechanizátor, se schází pravidelně. Naposledy se bývalí spolužáci sešli před pár dny. A společně vzpomínali.

„Třeba na to, jak jsme udělali řádnou atmosféru v kulturáku, kam nás škola povinně nahnala na nějakou skupinu ze SSSR, bo si na ně nikdo nekoupil vstupenku,“ vzpomíná Tomáš Krejčí.

V jeho ročníku původně začalo 35 lidí, odmaturovalo jich 21. „Předměty jsme měli jako na každé jiné střední škole a k tomu navíc hornictví, bezpečnost práce, geologii, měřičství nebo strojnictví. Na ruštinu jsme měli angažované přímo originál profesorky z Ruska, na matiku nás měl mozek celé školy, pan Minaříček, a třídní nás samozřejmě cepoval v hornictví a bezpečnosti,“ vyjmenovává ještě po letech.

Hornické učně lákala rovněž stipendia

Útlum hornického učení nastal po roce 1989. Tehdy odbory iniciovaly zákaz práce v dolech pro lidi mladší jednadvaceti let. Školy se tomuto novému trendu musely přizpůsobit a hornické učňovské školství v regionu prakticky zaniklo.

K jeho drobnému vzkříšení došlo v roce 2009, kdy například na karvinském učilišti otevřeli obory důlní zámečník nebo důlní elektrikář. Škola tak reagovala na zvýšenou poptávku OKD po kvalifikovaných silách. Studentům zase těžaři slibovali jistotu práce a různé výhody, jako například stipendia.

„Ta ze začátku dostávali všichni žáci důlních oborů. Studenti oboru důlní zámečník a důlní elektrikář měli nárok na tisíc korun měsíčně a mechanik důlních strojů a zařízení dvojnásobek. Na začátku krize v OKD pak došlo ke změnám při udělování stipendií, a to v závislosti na prospěchu. Žáci navíc nesměli mít neomluvené hodiny ve škole, což splňovala asi třetina žáků daných oborů,“ uvedla ředitelka Střední školy techniky a služeb v Karviné Iva Sandriová.

Také v současné složité situaci ještě OKD proplácí několika žákům stipendia.

„Pro letošní rok jsme měli uzavřeno pět stipendijních smluv se žáky maturitního oboru mechanik důlních strojů a zařízení. V případě, kdy ale žák nebo student školu předčasně ukončí, je i stipendijní smlouva ukončena a dotyčný musí vyplacenou částku vrátit. To je aktuálně i případ jednoho žáka, který krátce po zahájení školního roku svou docházku ukončil,“ doplnil informace mluvčí společnosti OKD Ivo Čelechovský s tím, že v roce 2016 nastoupilo osm absolventů Střední školy techniky a služeb v Karviné do OKD na Důlní závod 2.