Když ulicemi Kopřivnice jede veterán, je to samosebou hadimrška, tatraplán, šestsettrojka nebo jiná perla místní automobilky. Jenže tady něco nehraje.
Kolem garáží nedaleko tatrováckého polygonu se prohání starý moskvič. "Tatrovky jsou fajn, klaním se jim, ale pro mě je autem číslo jedna jedině moskvič," potvrzuje dvaačtyřicetiletý Jaroslav Kyselý, předseda Moskvič klubu České republiky.
Historie vozů Moskvič
|
Do sovětského vozu se zamiloval už jako dítě. Když si otec moskviče pořídil, byla to prý láska na první pohled. "Škodovky i žigulíky jsme běžně předjížděli. Auto bylo pohodlné, krásné, prostě nádhera," zasnil se.
Jenže otec po letech motorového miláčka prodal, což syn obrečel. "A zařekl jsem se, že až budu dospělý, tak si moskviče koupím."
Co slíbil, to splnil. Prvního moskviče si pořídil v roce 1988. Když už byl jeho stav zralý na generální opravu, přihrálo mu štěstí auto, po kterém dlouho pokukoval.
"Jeden starší pán měl krásného Moskviče 2140 z roku 1979, vzorně se o něj staral, byl v bezvadném stavu. Jenže to mělo jeden háček - nechtěl ho prodat."
Několikrát majitele marně přesvědčoval. Až v roce 2003 přišlo to, v co snad už ani nedoufal. "Najednou se ozval, že mi tedy auto nabízí. Byl to okamžik obrovského štěstí," přiznává a hned se na zelený vůz se zalíbením podívá.
Při dotazu, kdy on svého moskviče prodá, se Kyselý zhrozí. "Prodat moskviče? To bych raději žral trávu. To nepřipadá v úvahu."
Posměšky? Lidé neví, o čem hovoří
Rád má ještě staré americké vozy, ale snad potřetí zdůrazňuje, že pravou láskou jsou fakticky moskviče.
Moskvič coby představitel sovětského vozového parku jinak mnoho sympatií nezískal. Spíše naopak. Výjimkou nebyla ani posměšná pojmenování jako například Leninovy sáně. "No jasně. Také třeba nejmenší traktor nebo ruská Amerika. Trochu mě to zlobí, protože ti lidé netuší, o čem hovoří," hájí Kyselý moskviče a nastartuje motor i přednášku jeho předností.
Vyrobeno v SSSR |
"Když jsem divočák, tak z auta vytáhnu i sto šedesát, když se s ním jezdí slušně, jedu osm litrů benzinu na sto kilometrů. Pořád je to živé auto, má skvělý rejd."
Na svém voze má vše původní. Tedy takřka vše. Výjimkou je zadní nárazník, který se už nepodařilo nikde sehnat.
"Kdysi do něj zezadu vrazila škodovka. Moskvič měl poničený nárazník a trochu zadní část, kterou šikovný karosář mohl opravit, ale stará škodovka měla své dny už za sebou," usměje se lehce škodolibě.
Mladí řidiči si moskviče oblíbili
Kyselý přiznává, že opečovávání veterána stojí kupu peněz, hlavně při jeho generálce, a hromadu času. Přes týden jezdí dálkově s náklaďákem a víkendy většinou tráví v garáži. "Od partnerky to chce obrovskou trpělivost a velkorysost. Děti nemám," popisuje.
Náhradní díly si vyměňuje s dalšími nadšenci, kteří jsou členy klubu moskvičů. Organizováno je asi čtyřicet lidí, další však mají jiná seskupení. Několikrát ročně mají srazy, a to včetně spanilých jízd, které na své trase vždy vyvolají mimořádný zájem.
"Z jedné věci jsem měl strach. Moskviče měli hlavně starší lidé a já se obával, že po nich už se mladí nechytí. Omyl. Stále více mladých moskviče vlastní. A navíc k nim už nemají žádné předsudky," neodpustí si.
