Oba synové jsou nyní v první třídě, ten starší kvůli ročnímu odkladu. Jejich matka se je snaží vzdělávat v duchu waldorfské pedagogiky, která učební plán přizpůsobuje postupně se rozvíjejícím schopnostem dětí.
„Snažila jsem se ve městě založit i waldorfskou školu, ale legislativně nám to nevyšlo. Ministerstvo usoudilo, že je tady dostatek škol. Nejbližší škola tohoto typu je v Ostravě. Dojíždět jsme nechtěli, a tak jsme se s manželem rozhodli využít možnosti domácího vzdělávání,“ vysvětluje zrod myšlenky žena, která je pedagožkou i ve svém profesionálním životě.
Co je třeba, když chce člověk vzdělávat své děti doma? „Mít důvody, vyplnit pár papírů, navštívit poradny a také oplývat dostatečným vzděláním. U dětí na nižším stupni je vyžadovaná maturita, na vyšším stupni pak vysokoškolské vzdělání,“ objasňuje Húsková.
Dát své děti do zaplněných tříd klasických škol se jí prozatím nechce. „Starší ze synů by potřeboval individuální vzdělávací plán. U druhého by podle mě byl problém v soutěživosti, která na školách bývá. Podle mě by mu nevyhovovalo prostředí, kde se známkuje, soutěží na rychlost a přesnost už od první třídy. Stresovalo by ho, kdyby nebyl první, nejlepší, a v takovém případě by to nechtěl raději dělat vůbec,“ říká Marika Húsková.
Dvakrát ročně musí na přezkoušení
Určitá forma kontroly a zpětné vazby, jak na tom dítě je, je ale nutná a i domácí waldorfské vzdělávání se částečně musí řídit osnovami. A tak matka a učitelka v jedné osobě vyráží s chlapci dvakrát ročně na základní školu k přezkoušení. „Kdyby nebylo něco v pořádku, může člověk, který nás přezkoušel, navrhnout ukončení domácího vzdělávání. Ředitel, který nás na této škole zkouší, ale naše pokroky hodnotí velmi dobře,“ podotkla Húsková.
Spojení „domácí vzdělávání“ není v případě Húskové a jejich synů úplně přesné. Chlapci totiž nezůstávají doma, ale od pondělí do pátku jezdí do areálu parku Boženy Němcové v Karviné, kde sídlí i karvinská waldorfská školka. Zde mají kluci svou malou třídu, kde jsou i školní lavice a vše, co ke studiu potřebují.
Na tělocvik, hudební výchovu či pracovky pak vyrážejí do zdejší přírody. „Zkoušeli jsme párkrát zůstávat doma, třeba když byli kluci nemocní. Ale je tam mnoho vnějších podnětů, které děti rozptylovaly. Doma to příliš nefungovalo,“ vysvětluje Karviňanka, která chce syny sama učit ještě minimálně příští školní rok.
Stále přitom sní o tom, že by se povedlo něco zlomit a ve městě by mohla začít s provozováním základní školy waldorfského typu. „Nebo alespoň komunitní vzdělávání. K tomu by stačilo, aby mi tu přibyly další dvě tři děti. Třeba o to projeví zájem rodiče, kteří tady mají děti ve waldorfské lesní školce a vidí, jak to tady funguje,“ dodala.
Domácí vzdělávání má své zastánce i odpůrce
Domácí vzdělávání má v republice své příznivce i odpůrce. Ani odborníci na něj nemají jednoznačný názor. I proto, zatímco u žáků prvního stupně funguje tato možnost již od roku 2005, domácí vzdělávání na druhém stupni v současnosti probíhá jen pokusně.
Stoupenci argumentují například tím, že domácí vzdělávání je velmi efektivní formou výuky, protože se může postupovat pro žáka optimálním tempem a mohou se využívat pro žáka optimální pedagogické metody.
Odpůrci se nejčastěji obávají nedostatečné socializace doma vzdělávaných dětí. Co se týká domácího vzdělávání dětí na druhém stupni základní školy, zaujala rezervovaný postoj například i ministryně školství Kateřina Valachová. „Domnívám se, že v rámci druhého stupně se už rozvíjí takové kompetence dětí, že pokud bychom domácí vzdělávání zavedli v nějaké větší míře a bez náležitého sledování kvality, mohli bychom tím spíše uškodit než přinést užitek,“ uvedla Valachová.
