Vzpomínky pamětníků na takzvanou „černou“ Ostravu se mohly počátkem ledna vybavit obyvatelům ostravské městské části Přívoz. Z koksovny Svoboda se totiž valil černý dým spojený s charakteristickým zápachem. „Mám kancelář přímo naproti, takže jsem vše měl z první ruky,“ přibližuje Martin Kuchař, který valící se černý dým natočil na telefon.
Společnost OKK, která přívozskou koksovnu provozuje, přiznává, že 6. ledna problém skutečně nastal. „Při obsazování, což je vsazení uhelného hranolu do koksovací komory, dochází ke vzniku plynu, který je podtlakem (hydroinjektáží) odsáván do koksovací komory. 6. ledna došlo při obsazování k výpadku hydroinjektáže – poruše čerpadla a tím ke krátkodobému úniku koksárenského plynu do ovzduší,“ vysvětlil Ivo Bárta z oddělení ochrany ovzduší společnosti OKK.
Únik byl však podle něj záhy odstraněn. „Situace byla operativně vyřešena přepnutím na záložní čerpadlo stejného výkonu. O záležitosti byl telefonicky informován Oblastní inspektorát ČIŽP Ostrava,“ dodal Bárta.
Česká inspekce životního prostředí verzi koksovny potvrdila. „Jednalo se o provozní, i když poruchový stav, se kterým počítá platný provozní řád koksovny schválený v rámci vydaného integrovaného povolení,“ sdělila mluvčí inspekce Jana Jandová. „Záložní systém byl ihned uveden do provozu, nejedná se tedy o porušení zákona o ochraně ovzduší ani zákona o integrované prevenci,“ doplnila.
„Občas je tu nedýchatelno“
Podle Martina Kuchaře se 6. ledna skutečně jednalo o výjimečnou událost. V menší míře však podle něj dochází k podobné situaci pravidelně. „V takovém velkém rozsahu je výjimečné, ale v menším něco podobného sledujeme z naší kanceláře zhruba jednou týdně.“
Jeho slova potvrzuje také Jana Staňková. „Bydlím hned vedle koksovny Svoboda a občas je tu tak nedýchatelno, že mě to při návratu z práce dožene až k pláči,“ popisuje žena, která se do Ostravy přistěhovala z Valašských Klobouků. „Půl roku jsem žila také v Radvanicích, kde to je přibližně stejná katastrofa. Několikrát jsem už psala stížnost vedení koksovny. Je sice milé, že jsem vždy dostala zpětnou odpověď, ale tím všechno končí.“
Skutečnost, že při provozu není všechno úplně v pořádku, potvrzuje i jeden ze zaměstnanců firmy, který nechtěl být jmenován, ale redakce jeho jméno zná. „Jde o výrobní nekázeň, kvůli níž nejsou často dodržovány krátkodobé i dlouhodobé limity,“ vysvětlil zaměstnanec. „Vedení firmy o tom ví, ale nic nedělá. Majitel je spokojený s výrobou, tak si nechce přidělávat starosti. Problémy vznikají například při pěchování komor. Když se to udělá špatně, jsou pak problémy. A k tomu dochází často.“
To však Ivo Bárta odmítá. „Výroba koksu je řízený kontinuální proces, při kterém dochází k opakování některých kroků více než stokrát za den. Pěchování uhlí probíhá v poloautomatickém režimu a je obsluhou ovlivňováno minimálně. Přes průběžnou kontrolu zařízení, školení a výcvik zaměstnanců nelze zcela vyloučit poruchy, ale i chyby lidského činitele,“ vysvětluje Bárta a nařčení z pravidelných úniků i výrobní nekázně odmítá.
