Česká lékařská komora žádá zrušení takzvaného „projektu Ukrajina“, který od roku 2015 usnadňuje příchod tamních zdravotníků a lékařů do Česka. Ukrajinští lékaři podle komory pracují i před složením potřebných zkoušek bez dohledu zdejších odborníků.
Ředitelé nemocnic si ale program uhájili, protože bez ukrajinských lékařů by měli problém. Na porodnicko-gynekologickém oddělení Slezské nemocnice v Opavě pracuje jediný ukrajinský lékař – Vitalij Smetanskyi. Je tam už pět let. Přišel tedy ještě před spuštěním projektu Ukrajina. A místní pacientky i sestřičky si jej nemohou vynachválit. „Je vstřícný. Doufáme, že neodejde,“ shodují se.
Je to povahou, nebo výchovou, že jste tak vstřícný vůči personálu i pacientkám?
Spíš povahou. Já se totiž nerad hádám. A tady naštěstí nemám důvod.
Vitalij Smetanskyi
|
Za celých pět let žádný konflikt?
Na žádný si nepamatuji. Je to zřejmě i tím, že jsem v Česku a v Opavě moc spokojený. I spolupracovníci a pacientky jsou tady víc v pohodě než doma.
Chcete říci, že na Ukrajině jste nebyl vždy tak usměvavý kliďas jako tady a třeba se i pohádal?
Tam to jinak ani nejde. Lidé tam kvůli každé prkotině rychle startují, takže hádky jsou vlastně běžné. (smích)
Předpokládám ale, že hádky nebyly důvodem, proč jste opustil rodinu a odešel pracovat a žít za hranice. Šlo o peníze?
To vůbec ne. Na Ukrajině jsou sice ve zdravotnictví velmi nízké platy, například primářka oddělení v menší nemocnici si oficiálně vydělá třeba jen kolem 6,5 tisíce českých korun. Ale stále se tam počítá i s neoficiálními příjmy. A ty rozhodně nejsou malé.
Máte na mysli úplatky?
Bohužel ano. Osobně se mi ten systém nelíbí a nikdy jsem si o peníze pacientům neřekl. Dnes už se situace navíc začíná měnit a řeší se otázky veřejného zdravotního pojištění. Ale v té době, kdy jsem tam ještě pracoval, to fungovalo tak, že kdo měl a mohl, tak zaplatil. Já si díky tomu vydělal v některých měsících i více, než dostávám dnes v Opavě. Ale podle mě je určitě lepší jistý měsíční příjem bez úplatků.
Tak proč jste odešel do ciziny?
Od dětství jsem chtěl být lékařem. Nejdříve jsem se stal zdravotním bratrem, pár let pracoval, až pak jsem vystudoval medicínu a znovu nastoupil do nemocnice – jako lékař na gynekologii. Už na vysoké škole jsem měl jasnou představu o svém povolání. Doma jsem ale nemohl odborně růst.
Proč jste nemohl odborně růst?
Pracoval jsem v malé nemocnici, kde nebylo moc možností pro mladé lékaře dostat se k operačnímu stolu. Navíc v té době jsme neměli ani šanci dostat se na vyšší pracoviště. Zkoušel jsem se hlásit do fakultní nemocnice, ale tehdy byla všechna místa beznadějně obsazená. I v tom se začíná situace měnit až teď, kdy spousta ukrajinských lékařů odchází za hranice.
Proč jste zvolil Česko, a nejel dál na západ, třeba do Německa, kam pro změnu míří mnozí naši lékaři?
Protože Češi jsou Slovani jako my. Věřil jsem, že máme hodně společného a že ani v rozdílnosti jazyka nebude takový problém. Zdál se mi lehký, už na Ukrajině jsem chodil na hodiny češtiny. Až časem jsem pochopil, že v tomto jediném jsem se spletl. Čeština je velmi těžký jazyk, zvlášť gramatika.
A jak jste si vybral Opavu, měl jste tu už někoho známého, nebo jste se nedostal do většího města?
Nikoho jsem v Opavě neznal. Ale protože jsem vyrostl v malém městě, věděl jsem, že o ruch velkoměsta nestojím. Proto jsem si prostě vzal mapu a vybral asi dvě desítky nemocnic v menších městech, kam jsem rozeslal životopisy.
Ozvaly se vám všechny nemocnice?
To ne. Pozvali mě zástupci dvou nemocnic z Čech a dvou ze severu Moravy. Vzal jsem si v práci dovolenou a během dvou dnů objel všechny čtyři nemocnice včetně Ostravy a Opavy. Někteří mi pak napsali, že přednost musí dát žadateli z Evropské unie. Někde ale zájem měli, takže jsem měl na výběr. Mohl jsem nastoupit i v Ostravě. Od začátku mi ale nejvíc sedl opavský primář, za kterým jsem jel až nakonec. Nejenže mi vše hned ukázal, ale bylo vidět, že o mě opravdu stojí. Rovnou mě zavedl i k personalistce a přesvědčoval mě, že Opava je krásné malé město, mnohem lepší pro výchovu dítěte než třeba průmyslová Ostrava.
Nelitujete někdy svého rozhodnutí odejít do ciziny a konkrétního výběru Slezské nemocnice?
Když se dívám zpětně, podruhé už bych asi do ciziny neodešel, a to kvůli dost složitému systému rozdílových zkoušek. Prožil jsem několik let hodně těžkého období, navíc jsem prvního půl roku skoro neviděl svou rodinu. Ale rozhodně nelituji výběru města ani nemocnice. Po základní praxi, kdy už jsem věděl, že tady zůstanu, se za mnou do Opavy přistěhovala manželka i s tehdy tříletou dcerkou.
A jak jsou tu manželka s dcerou spokojené, netlačí vás k návratu?
Mám doma dům, o který se teď stará moje maminka, a tam bych se jednou rád vrátil. Ale to až na důchod. Teď se rozhodně nikam odcházet nechystám, ani mě k tomu nikdo netlačí. Naopak. Dcera chodí do třetí třídy a už se tu cítí doma. Na Ukrajinu jezdí každý rok na celé letní prázdniny k babičce. Má se tam dobře, má tam i kamarády, ale moc se jí tam nechce. Hlavně kvůli náročné cestě dlouhé téměř tisíc kilometrů, kterou absolvujeme autem dva dny. Cestou nocujeme v okolí Lvova. A manželka je tu stejně spokojená jako já. Pracuje v domově pro seniory jako pracovník v sociálních službách.
Co je hlavním důvodem vaší spokojenosti v Česku?
Určitě je tu život klidnější než u nás. Lidé jsou fajn a ve větší pohodě.
Máte na mysli válku?
To ani ne, protože já odešel v době, kdy jsem ještě netušil, že nějaká válka vypukne, a v mém rodišti se neválčí. Ale vlastně jsem se díky pobytu v cizině vyhnul narukování. Jako lékař bych musel. Maminka říkala, že mi domů přišlo předvolání. Ale když jim sdělila, že žiju v zahraničí, už mě nekontaktovali. A bratr taky nemusel, protože neprošel zdravotní prohlídkou. Jsem rád, protože s válkami nesouhlasím. Nemyslím si, že bychom někoho měli násilím nutit k čemukoli.
Jaké jsou tedy další důvody vaší spokojenosti s životem v Česku?
Zdravotnictví je tu na vyšší úrovni, nemocnice jsou lépe vybavené a všichni mají povinné zdravotní pojištění.
Pokud lidé na Ukrajině nemají zdravotní pojištění, jak hradí péči?
Všichni lidé pojištění nejsou. I to se tam teprve začíná řešit. Ten, kdo nemá pojištění, dostane sice zdarma akutní ošetření a základní léky, ale další drahé léky nebo třeba plánované operační výkony musí platit ze svého. I proto říkám kolegům v nemocnici, že pacienti, kteří si stěžují na české zdravotnictví, by měli zažít den v nemocnici na Ukrajině. Pak by rychle pochopili, jak se tady mají vlastně dobře.
Setkal jste se někdy s tím, že by vás někdo z pacientů či spolupracovníků odmítal proto, že jste cizinec?
Nikdy. Naopak. Na našem oddělení je skvělý kolektiv. Všichni mi od začátku moc pomáhali. Když se mi napodruhé nepodařilo složit aprobační zkoušky, primář pak jel se mnou do Prahy, seděl u mě a už tím mi moc pomohl. Zkoušející z něj měli větší respekt.
A nijak do zkoušky nezasáhl?
Myslím, že jen jednou, když například internista ze zkušební komise po mně žádal přespřílišné detaily z vlastního oboru, můj primář jej upozornil, že jsem gynekolog. A on zbrzdil.
Jak dlouho už máte potřebná oprávnění k samostatné praxi lékaře?
Nostrifikaci vysokoškolského diplomu z Ukrajiny a vstupní test jsem musel mít ještě před nástupem na praxi. Ale aprobační zkoušku ze čtyř předmětů, interny, pediatrie, chirurgie a gynekologie, jsem složil až potřetí – po dvou letech od příjezdu. A letos v červnu jsem získal atestaci v oboru, takže několik měsíců už sloužím jako starší lékař, což byl od začátku můj cíl. Na Ukrajině bych této pozice dosáhl mnohem dříve, ale neměl bych takové možnosti praxe a operativy jako tady.
Jak jste to oslavil?
Pozval jsem celý kolektiv porodnice včetně sester do restaurace a dva lékaře na Ukrajinu i do tamní nemocnice.
Lékařská komora varuje, že v českých nemocnicích jsou i díky projektu Ukrajina a jeho výjimkám desítky lékařů, kteří nemají zkoušky, ale ošetřují pacienty bez odborného dohledu, a tím je ohrožují. Jak tu situaci vnímáte?
Já jsem také členem České lékařské komory a nemyslím si, že lékaři z Ukrajiny ohrožují české pacienty. Vzdělávání v obou zemích je odlišné, takže rozdílové zkoušky samozřejmě přicházející lékaři udělat musí. A než je složí, pracují pod odborným dohledem. Já jsem přišel do Česka ještě před spuštěním toho projektu a také jsem pracoval pod dohledem. Ale to neznamená, že po absolvování praxe nemůžete sám vůbec přistoupit k pacientovi.
Problém je ale i v tom skládání rozdílových zkoušek. Úspěšnost je asi jen 15 procent. Čím to je?
Skládal jsem v životě mnoho zkoušek, ale aprobační zkouška v Praze byla jednoznačně ta nejtěžší. V okolních zemích, třeba v Německu, to mají jednodušší. A mnozí čeští lékaři netají, že by také měli problém uspět. Pokud vím, ministerstvo už řeší změny.
V čem tedy je, nebo byl háček?
Zkouška se skládá z písemného testu a ústních zkoušek ze čtyř oborů: interny, chirurgie, pediatrie a gynekologie. Problém byl, že lékař musel vše zvládnout v jeden den, a když nějaký obor nedal, příště musel opakovat všechny znovu. Já napoprvé zvládl pediatrii, ale napodruhé ne. Neznal jsem hustotu vody v závislosti na teplotě. Někdy to zkoušející trochu přeháněli. Změna je v tom, že lékaři už teď budou mít ústní část rozdělenou do dvou termínů.
