Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

HORNÍK: Důl je extrém. Rubeme kilometr pod zemí i v pětatřiceti stupních

  0:29aktualizováno  0:29
Uhelný prach, vlhkost, vedro, nebezpečí otřesů. Práce v dole je v mnoha ohledech extrémní. Dožít se v této profesi důchodu je proto téměř nemožné, říká v rozhovoru pro seriál Lidé Česka předák v karvinském dole Darkov Zbyněk Rzidký. Sám pracuje jako horník již sedmadvacet let. I kdyby mohl vrátit čas, stal by se jím znovu.

KILOMETR POD ZEMÍ. Hornický předák Zbyněk Rzidký stojí u dobývacího kombajnu v porubu dolu Darkov. | foto: Jiří Benák, iDNES.cz

Jak dlouho pracujete jako horník?
Dvacet sedm let. Posledních sedmnáct let dělám hlavního předáka rubání. Pod sebou mám teď asi 110 lidí. Pracujeme na pět part v nonstop režimu.

V dole se tedy rube nepřetržitě i v noci?
Ano, provoz je nepřetržitý. Začíná ranní údržbářskou směnou a následují tři těžební - od 12, 18 a 24 hodin. Naše pracoviště je tedy sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně obsazené, ale neplatí to pro všechna pracoviště ve všech dolech. Není to tak, že by chlapi dole pracovali celých osm hodin. Nějakou dobu totiž trvá, než se tam vůbec dostanou. Právě proto, aby pracoviště bylo nepřetržitě obsazeno, rozvrhuje se práce na čtyři směny a ne na tři. Kdyby byly směny jen tři, tak se v práci tvoří prodlevy.

Lidé Česka

Seriál iDNES.cz

Lidé Česka

Zapomeňte na politiky, vrcholové sportovce, hvězdy showbyznysu a další celebrity. V Česku žilo k 1. lednu 2014 přesně 10 512 419 lidí a příběhy mnoha z nich jsou často zajímavější.

Portál iDNES.cz proto přináší seriál rozhovorů s mediálně neznámými lidmi. Pečlivě vytipoval reprezentanty sociálních či zájmových skupin napříč Českem a během roku zveřejní několik desítek rozhovorů, ve kterých zprostředkuje radosti i starosti zpovídaných.

Motto projektu zní:
Každý má co říci, na každém je něco zajímavého.

Projekt je inspirovaný cyklem slovenského deníku SME, který dohromady spojuje dva jiné nápady - motiv z fotografického projektu Humans of New York a motiv z knih výtvarníka Vladimíra 518 Kmeny a Kmeny 0 mapující osudy různých subkultur.

Máte zajímavý tip na dalšího hosta našeho seriálu?
Napište nám na na adresu: lideceska@idnes.cz

Kolik lidí se tedy v jednu chvíli nachází dole?
Myslíte v celém dole u nás na Darkově? Spoustu, kolem tisícovky.

Kolik času denně trávíte pod zemí?
Většinou dolů sfárám o půl šesté a vyfárám o půl druhé. Někdy tam strávím i delší dobu, jindy kratší. To závisí vždy na tom, co je třeba udělat.

Je nějaký limit, kolik hodin v kuse maximálně může člověk být v dole?
Kdysi byly možné šestnáctky, to znamená dvě směny za sebou. To už dnes nelze. Horník by měl mít vždy jen jednu směnu.

V jakých hloubkách obvykle pracujete a do jaké maximální hloubky jste se dostal?
Momentálně pracujeme na devátém patře, což je zhruba 780 nebo 790 metrů pod zemí, maximálně do 850 metrů. Nejhlouběji jsem se dostal něco přes kilometr pod povrch.

Jaké jsou tam teploty?
To je různé. Záleží na tom, v jaké vzdálenosti je pracoviště od šachty. Je i nepatrný rozdíl mezi létem a zimou. Někdy jsou teploty dole opravdu vysoké. Na některých úsecích pracovišť může být i třicet pět stupňů. Lidé musí mít přestávky v práci, protože tam je takové horko, že nevydrží dělat šest hodin v kuse. Dělají třeba hodinu a musí mít půl hodiny pauzu. Tam, kde s mojí partou pracujeme teď, jsou však velmi přijatelné podmínky. Jeden z důvodů je, že stroje stojí, zatím je jen připravujeme. Jakmile se to rozjede, stroje začnou zahřívat okolní prostředí. Do toho si připočítejte obrovskou prašnost a vlhkost. V dnešní době se už i na vzdálená pracoviště natahují různé klimatizace, aby se lidem prostředí co nejvíce zpříjemnilo. Často ale ani klimatizace nedokáže udržet přijatelné teploty. Důl je prostě oproti jiným zaměstnáním extrém.

Vaše parta momentálně nepracujete přímo na těžbě, ale na vybavování. Co to znamená?
V současnosti pracujeme na devátém patře dolu. Moje parta poslední měsíc nekope, ale převybavovává. To znamená, že obrazíme určitý uhelný blok a následně do něho dáváme strojní vybavení. Nějakou dobu trvá, než se tam stroje dopraví. Konkrétně na tomto pracovišti to zabere zhruba měsíc a půl. Je to krátká stěna, těžba je plánovaná někdy do začátku července. Pak se přesuneme zase do jiné stěny, kde už nebudeme vybavovat ale rovnou kopat.

Můžete popsat, jak probíhá spuštění do šachty?
Máme takzvanou třídobou evidenci. Nejdřív se člověk musí zaevidovat na vrátnici. Řadový zaměstnanec se potom jde převléct do koupelen. Předák neboli štajgr jde do kanceláře, kde si přečte předávací zprávu a připravuje se. Potom se pokračuje do lampovny. Tam si chlap vezme lampu, masku, vodu a svačinu. V lampovně si píchne příchod na píchačkách. Pak jsou určené doby, kdy všichni najednou sjíždí do dolu. Ten výtah jede dolů rychlostí osm metrů za vteřinu. Dole chlapi vystoupí z klece a znovu si píchnou. To je třetí evidence. Díky tomu víme, že zaměstnanec je v dole. Pak nastoupí do vláčku a dopraví se na určené pracoviště.

Zbyněk Rzidký

Narodil se v roce 1970 v Havířově, kde se později vyučil důlním zámečníkem. Poprvé sfáral v roce 1986, o rok později se stal zaměstnancem dolů. Předákem se stal v roce 1998. Má třiadvacetiletého syna a šestnáctiletou dceru. S rodinou žije v Havířově.

Jsou i dole horníci nějak monitorováni?
Každý pracovník má svojí lampu a své číslo. Stačí se tedy podívat na počítač, jestli má konkrétní člověk píchnutou lampu. Kvůli otřesovým slojím totiž máme speciální čidla, která snímají lampy v lampovně i v dole. Ve slojích jsou natažené optické kabely, které snímají, kde se horník pohybuje. Nahoře na dispečinku je člověk, který to sleduje. Ne, že by na to pořád koukal, ale hlídá třeba, jestli není v otřesových slojích překročen maximální počet pracovníků. V tom případě by se spustil alarm a ze sloje by musel okamžitě někdo odejít.

Udělalo se vám dole někdy nevolno? Jak se tyto situace řeší?
Občas se udělá špatně každému, záleží na podmínkách. Pokud se někomu udělá jen mírně nevolno, tak se většinou snažíme rychle ho dostat na čerstvé větry v dole, aby se vydýchal, odpočinul si. Pokud je to něco vážnějšího a nedá se mu pomoci na dole, tak se volá báňská záchranná služba. Záchranáři sfárají a vyvezou člověka na povrch. Podobně se postupuje při úrazech. U každé stěny jsou proto připravená nosítka, a když se něco zvrtne a, nedej Bůh, člověk není schopen chodit, tak ho ostatní pracovníci naloží, zavolá se inspekční služba a ta už zalarmuje záchranku tak, aby člověk opět co nejrychleji vyjel a byla mu poskytnuta první pomoc.

Jak často k úrazům dochází?
Úrazy jsou různé, stává se, že něco na někoho spadne nebo se člověk zraní třeba při dopravě. V poslední době však úrazů ubývá, dbáme o to, aby lidé pracovali bezpečně. Na fáračkách máme bílé pruhy, aby byli lidé vidět. Používáme nové typy respirátorů, rukavic, bot i přileb. Do toho se investovaly v posledních pěti letech nemalé částky. Plus samozřejmě neustálá osvěta.

Videoreportáž z dolu Darkov:

Jak fárání zvládají kuřáci, když si osm hodin nemohou zapálit?
V dole na cigaretu nemáte chuť. Já osobně jsem přitom kuřák spoustu let. Člověku to dole ale nepřijde. A pokud ano, tak s sebou chlapi nosí žvýkací tabák. Tak tělu dodají nikotin. Dole žvýkají snad všichni, i nekuřáci. Náš důl je metanový. Takže vůbec neexistuje, že by si někdo zapálil. Nikdo si to nedovolí, protože by to znamenalo ohrožení celého dolu a mnoha lidí. Ostatně už i nahoře na šachtě je zakázáno kouřit.

Kam se chodí v dole na toaletu?
V dole pracují samí chlapi, takže když potřebují na malou, jednoduše to někde vytáhnou a potřebu vykonají. Když se jim chce na velkou, tak si holt musí najít místo. Kdysi existovala taková záchodová místa. Dnes mají kýbl. Většinou se to ale řeší do foroty.

Jaký je význam bílého prášku, kterým jsou chodby dole posypané?
To je drcený vápenec. Ten míchá prach, aby nedocházelo k jeho vysokým koncentracím, protože je výbušný. Uhelný prach totiž společně s metanem a kyslíkem vytváří výbušnou směs. To je vražedná kombinace.

Fotogalerie

Kdy tedy naposledy k nějakému výbuchu došlo?
U nás už k výbuchům nedochází. Poslední exploze byla, tuším, na 1. máje v jednadevadesátém roce. Předcházíme jim, v dole máme takzvaný drén, přístroj Dräger, který měří plyny v dole: kyslík, metan, CO a CO2. Dřív jsem to musel všechno měřit ručně. Teď, když přijdu do prostředí, kde plyn je, tak mě zařízení upozorní zvukovým signálem. Na displeji mi hned ukáže přesné koncentrace. Máme tu také vaky s vodou. Kdyby byl v dole výbuch, tak je první tlaková vlna rozbije, rozvíří vodu, až potom jde oheň. A ten oheň to má uhasit.

V kolika letech byste podle současných výpočtů měl jít do penze?
Mně to vychází na 62 roků a deset měsíců. Většině lidí, kteří pracují v dole na rizikových pracovištích, kde je jejich zdraví opravdu atakováno, to vychází na 65 let. Já si ale osobně nedovedu moc dobře představit člověka, který bude v 65 fárat do dolu a bude dělat tuhle práci.

Kvůli podlomenému zdraví?
Ano. Je nepředstavitelné, aby v tomto věku a po tak dlouhé době v dole chlapi ještě fárali. Já mám už něco odfáráno, dělám tady spoustu let a za dobu, co dělám předáka, se pode mnou vystřídalo asi pět set lidí. Takže vidím, jak ti lidé postupně v dole chátrají. Když člověk po pětadvaceti, třiceti letech v dole dovrší expoziční dobu, tak je i pro povrch úplně nepotřebný. Chlapi jsou pak už většinou nemocní a nejsou schopni nikde fyzicky pracovat.

Vám tedy do důchodu zbývá ještě nějakých osmnáct let. Těšíte se?
Já se ho při téhle práci nedožiju. Mně je dneska čtyřiačtyřicet let, na šachtě dělám dohromady sedmadvacet roků. Dokážete si představit, že tady budu do dvaašedesáti? Já osobně si to rozhodně představit nedokážu.

Jaké negativní dopady má horničina na vaše zdraví?
Odchází všechno. Odchází klouby i záda - taháme těžké věci. Já jako hlavní předák bych teoreticky nic těžkého tahat nemusel, ale někdy to nelze a je prostě třeba klukům pomoct. U mě trpí hlavně klouby.

Důl pohledem redaktorky

Stovky metrů pod zem do dolu za plného provozu se smrtelník běžně nepodívá. Náš tříčlenný novinářský tým proto musí před sfáráním podstoupit důkladné bezpečnostní školení, navléct se od hlavy k patě do hornických mundúrů, včetně hornického spodního prádla, a vyfasovat „sebezáchranný přístroj“.

„Zdař Bůh!“ zdraví nás Zbyněk Rzidký a klecí společně svištíme do hloubky asi 850 metrů. Pak nasedáme do vláčku, který nás dopraví ještě o dalších sto metrů níže. Počáteční chlad poblíž šachty postupně střídá vedro. Díky všudypřítomnému prachu mají po chvíli všichni černé tváře, jen oči chrání speciální brýle a proti řevu strojů s sebou máme špunty do uší.

Návštěva dolu je pro nás je náročná, přestože trvá jen asi dvě hodiny a v podstatě se pouze rozhlížíme. Havířští borci zde přitom v extrémních pracovních podmínkách dřou každý den. Všechna čest!

Redaktorka Zdeňka Trachtová, fotograf Jiří Benák a kameraman Tomáš Cetkovský spolu s horníky na reportáži v dole Darkov.

A co plíce? Pracujete ve velmi prašném prostředí...
Plíce trpí i když tam člověk dýchá přes respirátor. Uhelný prach se ještě dá vykašlat. Horší je to s tím kamenným, který je agresivní a jednoduše vykašlat nejde. Když se brousí kámen, tak je to špatné. Já mám plíce naštěstí zdravé. Rentgeny zatím vychází dobře a udýchám hodně věcí.

Vynahradí vám výdělek ničené zdraví a drsné podmínky hornické profese?
Peníze vám zdraví nikdy nevynahradí. Tady ale děláme proto, že momentálně v regionu není jiná práce, kterou bychom dělat mohli. Na šachtě zatím práce je a výdělek je takový, že máme peníze na účtu. A to každého zajímá. Vždycky říkám, že každý člověk, který má odvahu do dolu sfárat, by měl dostávat určitý slušný plat zkrátka už za to, že tam sfárá. Samozřejmě, že se šachta lidem snaží vykompenzovat drsné podmínky, ale nikdy to nebude takové, jak bychom si představovali. Zdraví nevynahradíte. Ale máme práci.

Na kolik si horník přijde?
Tady je průměrný plat mezi 28 a 30 tisíci korun.

Čím byste se stal, kdybyste před sedmadvaceti lety nezačal pracovat v dole?
Tady byl vždycky kraj těžkého průmyslu, byly tady i železárny nebo koksovny, kde chlapi taky mohli najít práci. Přesto se ale člověku, který je zvyklý dělat v dole a mít určitý standard peněz, do těchto odvětví nechtělo. Nedostane tam tolik. Může tam přejít třeba ve chvíli, kdy už mu zdraví nedovolí, aby tu dělal dále. Já zastávám názor, že kdyby si člověk na šachtě oddělal pětadvacet let a šel relativně zdravý do důchodu, tak se ještě někde uchytí. Je to totiž relativně mladý člověk. To beru ze svého pohledu. Věřím, že kdybych dneska odešel ze šachty, tak se někde chytnu. Ale neplánuji to.

Jste v odborech?
Jsem.

Předseda odborů Jaromír Pytlík hovoří o možnosti stávky v případě, že vláda nekývne na předčasné odchody horníků do důchodu. Co si o tom myslíte?
Myslím, že stávka moc neřeší. Šachta potřebuje kopat, aby se udržela nad vodou. Když začneme stávkovat, nebude se kopat uhlí a šachtu můžeme zavřít. Moc bych si přál, aby vláda schválila předčasné důchody, všem klukům, kteří fakt těžce dřou. Bohužel u nás vlády zatím jen slibují. Všude v okolních státech přitom platí pravidlo, že po pětadvaceti letech v dole člověk odchází do klasického důchodu. U nás si bohužel lidé stále neuvědomují, jak těžkou, fyzicky i psychicky náročnou práci horníci dělají. Můj názor je, že po pětadvaceti letech člověk na dole nemá co dělat.

Další rozhovory:

Lidé Česka

Nepropásněte ani jeden díl, objednejte si zasílání avíz na nová pokračování seriálu do e-mailu ZDE. 

Minulý díl:
ASANÁTOR: Likvidoval jsem mrtvé krávy i antilopu. Chuť na maso neztrácím

Co soudíte o uzavření dolu Paskov? Dříve tam byly obrovské zisky. Poté přišly problémy s cenami uhlí a důl se zavírá, navíc částečně za státní peníze. Nemrzí vás to?
Důl Paskov je trochu extrém. Má se postupně utlumovat. Má kvalitní uhlí, zaměstnává spoustu lidí. To uhlí má pořád, ale má strašně velké náklady na jeho vydobytí. V poslední době jim dali nůž na krk. Uvědomili si, že musí přestat plýtvat a musí pracovat tak, aby důl udrželi nad vodou. Dnes snížili náklady na tunu o nějakých 1 500 korun. Prodejní cena zůstává plus minus stejná. Myslím, že pořád se na těžbu na Paskově musí něco doplácet, ale už to není takové kvantum. Uzavření dolu je extrém. Nejde jen o lidi z OKD, je tam spousta lidí v navazujících profesích, kteří by o práci přišli. Bez místa by zůstalo mnoho tisíc lidí.

Minulý režim hutnictví glorifikoval a havíři měli řadu bonusů. Jak je to dnes?
Je pravda, že horníci měli dříve hodně výhod, které si ale zasloužili. Určité výhody mají i dnes. Mají rekondiční pobyty a zdravotní péči, jenže hornické povolání jako takové upadá. Když si vezmete, kolik bral horník peněz před revolucí... To je obrovský rozdíl. Moje první výplata na šachtě byla 1 200 korun. Potom jsem vydělával dva, tři tisíce, zatímco lidé v ostatních odvětvích měli třeba osm stovek. Dnes si lidé v dole vydělají to, co si na povrchu může vydělat každý popelář. Peníze ale na účet chodí a to je důležité.

Hornická profese mívala velkou prestiž. Myslíte, že část jejího lesku přetrvala do současnosti?
Výjimečné je toto povolání pořád a vždycky bude. Jen když si člověk uvědomí, co má nad sebou, že je tisíc metrů pod zemí, to kvantum horniny, která je nad ním. On je celé dny v díře a podmínky práce jsou mnohdy takové, že má co dělat, aby šichtu vůbec dodělal. Kdo na dole nebyl a nevyzkoušel to, tak nepochopí.

Horníci se někdy poznají tak, že i na povrchu mají mnohdy dlouhodobě začerněné oči. Skutečně saze nejdou smýt?
Jdou, ale špatně. Většinou je to tak, že na to kluci po směně nemají čas a umývají to až doma. Takže vypadají jako hezky namalovaná holka. Mně se to stává dnes a denně. Kdysi dokonce lidé chodívali zmalovaní od sazí rádi, schválně se neumývali, aby bylo vidět, že jsou horníci. Vážili si toho zaměstnání.

Dříve v dolech nesměly pracovat ženy. To už dnes neplatí. Kolik je jich v dole Darkov?
V OKD ani jedna, která by fárala dolů. Jediná žena, která fárá často, je překladatelka výkonného ředitele. Je pravda, že ženy by dokázaly devadesát procent toho, co chlap, ale rychleji by je to ničilo. Chlap tam nosí na hřbetu třeba stojky, které mají sto kilo. A během jedné šichty jich zvedne i několik.

Existuje hornický slang?
Slangově pojmenováváme mnoho různých věcí. Hlavně vercajk, tedy nářadí. Na každé šachtě se mu říká trochu jinak. Horník také často mluví hodně sprostě. Říká se sice, že je někdo sprostý jako dlaždič, já sám ale spíš říkám, že je jako horník. Že by se ale podle mluvy dalo poznat, že je někdo horník, to si nemyslím. Já jsem motorkář, mám spoustu kamarádů po celé republice, se kterými se stýkám pořád. Kdyby nevěděli, co dělám, tak z mojí mluvy by to asi nepoznali.

Radost, strach a život

odpovídají všichni hosté projektu

Co vám dělá v životě radost?
Rodina a motorka. To jsou moje dvě největší radosti. Na motorce už dlouho jezdím s partou po republice i po Evropě.

Z čeho máte největší strach?
Z lidské hlouposti a z toho, že by nás někteří lidé mohli připravit o práci.

Jak se vám v Česku žije?
Já jsem velký patriot. Nikam bych nešel. Nelíbí se mi, jak se lidé stále stěhují do ciziny. Synek mi utekl do Anglie, ale už se snad brzy vrátí.

Do jaké míry je fárání týmová práce a jak moc se člověk musí spoléhat spíš sám na sebe?
Řekl bych to tak... Důl je jeden velký tým. Každá parta je tým. Je to stoprocentně týmová práce. Sólista tady nemá šanci. Třeba bezpečnost práce se musí prosazovat týmově, jinak by to nemělo smysl. Nejde, aby někdo dělal sám za sebe, protože je to okamžitě poznat. Nejde říct: „Já udělám to, a tamto nechám na někoho jiného.“ Ale naopak: „Udělám něco i pro toho druhého.“

V OKD nyní pracuje mnoho horníků z Polska. Existuje mezi českými a polskými týmy rivalita?
Bývalo to tak, že polští horníci se zařazovali i k nám, měli jsme polské kmenové zaměstnance. Já jsem ostatně pod sebou měl kdysi jednu polskou partu. Teď už to ale funguje tak, že Poláci tu fungují ve vlastních firmách. Takže jsou tu zaměstnávány celé polské firmy. Rivalita, ta je vždy a všude. Vždycky byla a vždycky bude. Většinou se na sebe ti lidé tak nějak z povzdálí po straně netváří... Ale spolupracujeme a to je důležité, takže v tom nevidím žádný zásadní problém. Mnoho lidí říká, že tady zaměstnáváme Poláky a přitom není práce pro Čechy. Ale to není pravda. Kdyby tu Poláci nebyli, tak tady nemá kdo dělat.

Místní o práci v dole nemají zájem?
Na šachtu moc nechtějí. Máme tu hodně starých chlapů, ale u nováčků je asi sedmdesát procent odpad. Z deseti nových lidí vydrží obvykle tak tři. Je to hrůza. Dneska mladí kluci prostě nevydrží. Ale jsou i světlé výjimky. V mém kolektivu je věkový průměr zhruba přes čtyřicet let. Za poslední dva roky jsem dostal asi pět, šest nových kluků, kteří měli tak kolem pětadvaceti let, i mladší. Tři se povedli úplně parádně, jeden ale oddělal patnáct směn a už jsem ho půl roku neviděl, protože marodí. Mladí se do této práce nehrnou. Ale i kdyby, tak tolik lidí, aby se nahradily polské kolektivy, by se tu stejně nenašlo. Zkušenost Poláků je nenahraditelná.

Na šachtu jste nastoupil před více než čtvrtstoletím a sám říkáte, že je to těžká práce v extrémních podmínkách. Neměl jste ze začátku strach?
Strach jsem nikdy neměl, já mám respekt. Se strachem v dole být nemůžete. Ale je třeba mít respekt k přírodě.

Věříte na ochrannou ruku svaté Barbory, patronky horníků?
Já jsem velký ateista. Za ta léta, co fárám, tak většinou, když se blíží svatá Barborka, vybere si svou daň, ať už je to nějaké vážné zranění nebo smrtelný úraz. Nesvádím to na ni, ale je to tak. To je moje víra ve svatou Barborku.

Dá se tedy permanentnímu nebezpečí, že každý den se může něco stát, uvyknout?
Člověk si na to právě zvyknout nesmí. Když si zvykne, dostává se do rutiny a to je špatně. Když někdo začne pracovat rutinně, tak pak dochází k úrazům a nebezpečným situacím. Člověk by rutinu neměl připustit. Měl by pořád dělat s respektem.

Znal jste někoho z kolegů, kdo na šachtě zahynul?
Bohužel ano. Zrovna nedávno, při otřesu. O tom bych ale nerad mluvil...

Kdybyste se mohl vrátit o pětadvacet let zpátky a znovu se rozhodnout, šel byste opět na horníka?
Já ano. Někdy sice říkám, že už bych to v životě neudělal. Ale na druhou stranu, já chtěl být horníkem od nějakých sedmi let. Moje máma mi vždycky říkala, že jsem se zbláznil. Nikdy jsme v rodině horníka neměli, jsem první. A šel bych znova.

Poradil byste to i svým dětem?
Já bych je zabil, kdyby sem vlezly.

Projekt iDNES.cz Lidé Česka: přečtěte si další rozhovory

Lidé Česka
Článek se mi líbí
Témata: Lidé Česka


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.