Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Před třemi lety ho málem zabil Taliban, teď se znovu učí chodit

  20:22aktualizováno  20:22
Příběh mladého vojáka Lukáše Hirky je neuvěřitelný. V pondělí uplynuly tři roky od chvíle, kdy málem zemřel na misi v Afghánistánu. Střepiny talibanské střely, která zasáhla betonový val, i úlomky betonu se mu zaryly do hlavy a těžce poranily mozek. Měsíce bojoval o život. Teď se znovu učí chodit.

Lukáš Hirka se opět postavil na nohy a učí se chodit. Vpravo jeho matka Dagmar Hirková, vlevo fyzioterapeutka Valérie Hubáčková. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

„Mám buldočí povahu,“ usmívá se 29letý Lukáš Hirka. A tím možná nejlépe vysvětluje, jak je vůbec možné, že tu ještě je. A co víc - dře a dělá obrovské pokroky.

Neprotestuje, když mu fyzioterapeutka napíná nohy a snaží se protáhnout jeho oslabené svaly. Je to nutné, aby se mladík upoutaný na vozík mohl na chvíli postavit a s pomocí chodítka zvládnul pár kroků.

„Má zkrácené svaly a šlachy. Šlapky i prsty na nohou jsou zkroucené tak, že jsme mu nemohli obout žádné boty. Díky rehabilitacím, masážím i botulotoxinovým injekcím se nám minulý týden poprvé podařilo nazout Lukimu měkčí sportovní boty. V těch pak udělal pár kroků,“ líčí Lukášova matka Dagmar Hirková.

Běhat nebudu, ale chci chodit alespoň o berlích, říká pacient

Její manžel upozorňuje, že Lukáše každý krok namáhá a bolí. A že jeho syn má před sebou ještě velmi dlouhou cestu, než začne chodit. Celá rodina tomu ale věří a ze současného pokroku se raduje. Vždyť na to čekala tři dlouhé roky.

Fotogalerie

Nejvíc nadšený je samotný Lukáš. „I když to bolí, na chůzi se strašně těším. Mám takovou radost, že se to nedá popsat. Je to můj splněný sen,“ líčí válečný veterán. „Nečekám, že budu běhat, ale chci alespoň chodit o berlích. A jednou si založit rodinu,“ svěřuje své plány.

Voják, kterého před třemi lety přizabila střela v Afghánistánu, měl jen velmi malou naději na přežití. A skoro žádnou na uzdravení. Leteckou cestu do české nemocnice si nepamatuje. Týdny byl v kómatu. A když se probudil, nemohl mluvit ani se pohnout. Komunikovat dokázal jen očima.

„Když po dvou měsících otevřel oči, žádal jsem ho, aby zavřel oči na důkaz, že nás slyší. Udělal to a my věděli, že je náš,“ vzpomíná na těžké začátky Lukášův otec Jiří Hirka.

„Bylo to strašné. Chtěl jsem se táty zeptat, jak se měl v práci. Nešlo to. Mluvil jsem sám se sebou, ve své hlavě,“ popisuje tehdejší pocity Lukáš. Poprvé promluvil až po roce a půl, když mu lékaři odstranili trubičku z průdušnice. Postupně se zbavil i hadiček, bez nichž by nemohl přijímat potravu nebo vylučovat moč.

V hlavě má dodnes několik střepin

Rok a půl nemluvil, ale teď už to zase zvládá i anglicky „Na začátku, když Lukáš ležel a umíral ve vojenské nemocnici v Praze, slibovali jsme s manželkou Bohu, že když našeho syna nechá žít a sám Lukáš bude chtít, postaráme se o něj a pomůžeme mu,“ netají Jiří Hirka.

A Lukáš přežil. Z Prahy se později dostal do vojenské nemocnice v Olomouci. Tam už se pak oba jeho rodiče i mladší bratr Tomáš, také voják, kteří mu byli od počátku oporou, začali ptát po intenzivnější rehabilitaci.

„Lukimu tehdy ještě chyběl kus lebky, až později mu voperovali náhradu, a v hlavě mu dodnes zůstalo pár střepin střely i úlomků betonu. Olomoučtí lékaři proto měli strach, že ho zabijeme, když s ním na posteli cvičíme a zkoušíme ho posadit. Nám ale vadilo, že nemají jasný plán rehabilitace. Proto jsme začali hledat pomoc jinde a našli ji v Sanatoriích Klimkovice,“ líčí táta Hirka.

Lukáš Hirka se zdraví se svými kamarády - spolubojovníky. Z jejich mimořádného gesta měl obrovskou radost. (19. června 2014)
Lukáš Hirka s otcem na Zámeckém náměstí ve Frýdku-Místku. (19. června 2014)
Lukáš Hirka s otcem a maminkou na Zámeckém náměstí ve Frýdku-Místku. (19. června 2014)

Lukáš Hirka se spolubojovníky a rodiči v červnu 2014.

V Klimkovicích rehabilituje Lukáš už přes dva roky. Celou dobu s ním žije máma. Vzdala se práce a pomáhá mu v návratu do života.

Žádný zázrak, jen odhodlání a dřina

S tím souhlasí i Valérie Hubáčková, jedna z celé řady fyzioterapeutů, kteří se v péči o Lukáše střídají. Při pondělní rehabilitaci s ním mluvila i anglicky, aby procvičoval také mozek.

„Strašně mu fandím. Je to velký bojovník. K tak obrovskému pokroku nepomohl Lukášovi zázrak, ale hlavně jeho odhodlání a dřina společně s obrovským nasazením všech lidí okolo,“ vysvětluje.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.