Vášní Marka Piętoně je ostravská historie, pátrá po ní až v hlubinách skrytých na dlouhá desetiletí pod zemským povrchem. Založil Zapomenutou Ostravu, skupinu stejně orientovaných lidí, která na Facebooku čítá na tisíce členů.
Vymyslel švestkové pivo a objevil obraz Ostravská madona. Nedávno mu vyšla útlá knížka nazvaná Kniha Ester, také v ní se dotýká otázky proměny města. Piętoň patří mezi ostravské patrioty. Bolestně se ho dotýká kterákoliv inovace ve městě, raději než nablýskané fasádě dává přednost oprýskané zdi či ostravskému mouru.
Kniha vznikala několik let, je to skoro jako archeologie, protože obsahuje stopy z předválečné historie Ostravy. Pracovalo se na ní těžce?
Psal jsem ji sedm let, protože přes jaro a podzim pořád někde lítám. Ale jelikož mě nebaví zimní sporty a večery jsou dlouhé, tak se uchýlím do svého kutlochu, nakoupím vínko, cigarety a tvořím. Také musí přijít inspirace, proto to trvalo tak dlouho. Na knížce to myslím bylo zpočátku i poznat, taková ta neučesanost, ale editor Oskar Mainx, který vydání Knihy Ester pro nakladatelství Protimluv připravoval, na ní odvedl velký kus práce. Včetně toho, že třeba vyhodil jednu kapitolu, která se tam příliš nehodila.
Jaká byla její původní neučesaná forma?
Psal jsem ji jako obrazy, které ke mně přicházely a formuloval jsem je jako divadelní hru. První, druhé, třetí dějství, každá kapitola měla svůj název a ve třetí kapitole jsem se ocitl v moderní Ostravě. Změnil jsem tak děj i vypravěče, ale Oskar říkal, že to by už lidi nedali, protože se to blížilo nesrozumitelné formě.
Kdežto takto je vypravěčem Ester. Inspirací pro postavy ve vaší knize byl především štukový reliéf v Janáčkově ulici s motivem anděla?
Je to s ním hodně spojené, anděl je na něm nejvýraznější, ale když se na něj dívá někdo stejně často jako já, zjistí, že dole jsou dvě postavy dívenek. Říkal jsem si, proč tam jsou a jaký je jejich význam. Napadlo mě, že by to mohly být nejen dvě sestry, ale třeba matka a dcera. Takto vznikla Ester.
Děj jste situoval do staré Ostravy, do předválečné doby. Její části ale byly přítomny v centru města donedávna. Jak to bylo?
Když se postavila konzervatoř, po pravé straně Českobratrské ulice, tak po levé ještě dlouhou dobu stála opuštěná pekárna s vysokým komínem. Toto prostředí mě výrazně inspirovalo, zmiňuju tam ale také Hankeho lágr, polohou jen pár set metrů dál, a také nesmí chybět Slezská Ostrava, která mi je nejbližší, tam jsem se narodil. Když jsem Knihu Ester psal, měl jsem před očima konkrétní místa.
Ten motiv anděla na zdi je dnes mimořádně dobře viditelný, ale ne vždy tomu tak bylo.
V současnosti je lehce k nalezení, ale dříve, když byla zeď oprýskaná a na Stodolní ulici byl jen klub Černý pavouk, tak to nebylo samozřejmostí. Mamka pracovala v Domě umění. Já si to tam pamatuju zarostlé, neudržovanou zahradu. Jako student gymnázia jsem se tam v 80. letech vždy stavoval a skočil si do kavárny Elektra, do Ahojky. Domů se mi nechtělo a to byl ten okamžik, kdy jsem si jej všimnul. Dnešní stav, kdy je opraven, mi vadí. Bližší mi byl šedý mour, který se usadil na fasádě ostravských domů. Dodnes, když je člověk na Stodolní a nevšímá si jenom čel klubů, tak starobylé dvorky tam ještě jsou. Tady je už jen krok v mé fantazii, abych slyšel hučení krav na místních jatkách.
Jak jste přišel na starozákonní židovské jméno Ester?
Původně jsem chtěl pojmenovat dceru jako Ester, ale neprošlo to. Bible obsahuje různá podobenství a ta se v různých obměnách vyskytují dodnes. Jméno knihy jsem ale chtěl původně jiné, měl to být citát, který je uveden jako motto na předtitulní straně.
Pak je tady první Adamova žena, démonická Lilith, tedy postava, která Ester v knize provází. Proč ona?
Lilith, to je symbol stinné strany ženy, co si budeme nalhávat, mám něco za sebou. Z ženského pohledu symbolizuje svobodu ženy, volnou ruku v rozhodování, jak ona sama pojme svůj život.
Pátráte po minulosti Ostravy na vlastní pěst?
Je to jako bych se procházel starými ulicemi. Založil jsem facebookovou skupinu Zapomenutá Ostrava, která má dvacet tisíc lidí, což jsem vůbec nečekal. Sbírám pohlednice staré Ostravy a zjišťuji, jak byla kdysi nádherná, taková česká metropole. Proč se tedy o to nepodělit? Píšu eseje o historii z Ostravy, které vycházejí v Protimluvu. Kdysi jsem vyhledával společnost, dnes se naopak rád toulám. Když něco najdu, tak se tím na Zapomenuté Ostravě pochlubím. Třeba když jdu po Hrušově a najdu patník s písmenem H, dnes už tam není. Měl jsem ho vykopat. Odvezli jej totiž na skládku OZO. O kus dál jsou základy domu se starobylými cihlami s písmenem W jako hrabě Wilczek. Tyto stopy minulosti mám strašně rád, konkrétně Hrušov, který třeba dnes už není. Jeho příběh v těchhle detailech pro mě ožívá.
Jak je to v případě těžební minulosti Ostravy, vstupujete také tam, kde je obvykle cedule zákazu. Jaké si přinášíte zajímavé zkušenosti?
Stejně tak jako po minulosti města, pátrám po zbytcích starých dolů, které jsou už zrušené nebo zavezené. Navíc je tato činnost nad rámec zákona, takže tím je to pro mě něco jako muleta pro býka. Jsem taková Lilith v mužské podobě. Na jaře se nám třeba povedlo objevit krásné poddolované území, ale bližší podrobnosti si nechám jen pro sebe. Z povrchu jsme se dostali až do vyrabovaného starého dolu.
Není to nebezpečné?
Máme měřáky i interferometry na metan, abychom nepodstupovali žádné riziko. Povinností je nezbytná výstroj včetně helem. Objevujeme místa, kam se třeba naposledy podíval někdo před osmdesáti lety.
Jak je na tom dnešní Ostrava z vašeho pohledu?
Prakticky všechno se zlikvidovalo. Samozřejmě dnešní generaci budou stačit těžní věže Hlubiny, Jindřicha, Landek, Michal, Jeremenko a Bezruč. Jenomže to si člověk musí pamatovat, že scenérie Ostravy bývala jedna těžní věž vedle druhé. Na každém kroku. Když už něco dělám, tak sleduji historii do hloubky. Konkrétně třeba z první poloviny 19. století tady byla Janská jáma, kde je dodneška staré vodovodní potrubí, už se ho někdo snažil uřezat. Z těchto detailů mám radost, protože Ostrava se radikálně změnila. S tím ale nic nenaděláme, taková je skutečnost.
Jste rovněž objevitelem obrazu proslaveného jako Ostravská madona, kde je mu konec?
Vím, kde se nachází. A věřím, že lidé dostanou znovu možnost ji vidět, tak jak to bylo před časem v ostravské bazilice.
Myslíte si, že je ještě důležité z ostravské historie něco zvláště představit?
V Knize Ester se zmiňuji o opomíjené věci, jako je Hankeho tábor, sloužící k odsunu Němců po válce. O jejich odsunu už psala třeba Kateřina Tučková, ale já se věnuji ještě navíc transportu ostravských židů do Niska nad Sanem za osobní účasti Adolfa Eichmanna. Spolutvůrce myšlenky konečného řešení židovské otázky mám v knize ztvárněného taky a tím se myslím dostává Kniha Ester z regionální literatury tematicky výše a tento transport a věci kolem něho předznamenaly celý holokaust, největší zrůdnost nacismu. Existuje například oficiální učebnice, kde je uvedeno, že první transporty do Terezína zamířily právě z Ostravy.
