Novojičínský mobilní hospic za rok své existence „vyprovodil“ už 170 pacientů. A to nejen z Novojičínska, ale i Frýdecko-Místecka, Opavska, Vsetínska a dalších regionů.
„Není to tím, že bychom chtěli trhat rekordy, ale tím, že je po této službě velký hlad. Pacientů by mohlo být mnohem více a myslím si, že kdyby v každém kraji byly tři hospice, měly by pořád co na práci,“ říká zakladatelka Stromu života Marie Ryšková, kterou v rozhovoru doplňuje ještě koordinátorka projektů tohoto hospicu Markéta Blinková.
K založení hospicu vás údajně přivedla osobní zkušenost. Je to tak?
Marie Ryšková: Postupně mi zemřeli oba rodiče, a před tím babička, která se o mne starala. Všechny své blízké jsem se snažila vyprovodit doma, ale bohužel to nebylo možné, protože žádná domácí péče neexistovala. Nakonec tedy umírali sami v nemocnici. Přitom by mi tehdy stačily jen informace, potřebovala jsem hlavně poradit. Řekla jsem si, že něco takového vytvořím, nějakou organizaci, kde by byli lékaři a sestřičky, kteří by lidem v takovéto situaci uměli poradit. Na krajském úřadě mi ale řekli, že taková služba už existuje, jen tady na Moravě funguje trochu se zpožděním. Tak jsme na tom začali pracovat a vytvořili jsme centrum Strom života, které poskytuje kompletní zdravotní a sociální péči a poradnu pro pozůstalé.
Filozofie hospiců je založena na tom, že umírání je jednou z nejdůležitějších věcí v životě. A pokud lidé umírají v nemocnici, jsou tam sami, bez možnosti se rozloučit, což činí umírání těžší jak pro ně, tak pro jejich blízké?
Marie Ryšková: Ano, umírají nevyrovnaní, nesmíření, jejich důstojnost je potlačena, protože není příliš důstojné umírat v osamění. Naší první pacientkou byla má tchyně, která se mnou začala hospic budovat. Velice se jí ta myšlenka líbila, moc se na tu práci těšila. Bohužel jí odhalili rakovinu slinivky, šlo to strašně rychle – a nakonec byla naším prvním pacientem. Měla jsem díky tomu možnost srovnání mezi poměrně čerstvým zážitkem, jak umírala moje maminka a jak jsem měla možnost vyprovodit svou tchyni, se kterou jsem mohla být až do samotného konce. Drželi jsme ji do poslední chvíle za ruku a mohli jsme jí všechno říct, a to srovnání nás utvrdilo v tom, že to, co děláme, je dobře, že jsme na správné cestě. Motivovalo mne to v boji s legislativou a se všemi těžkostmi, které vznik hospice obnášel.
V Česku je tato služba poměrně opožděná, a když jsem se díval na seznam hospiců, tak na Moravě obzvlášť. Stačíte vůbec hlad po této službě pokrýt?
Markéta Blinková: Situaci velmi negativně ovlivňuje fakt, že zájem zdravotních pojišťoven je dnes na úplně opačné straně a že tuto službu neproplácejí. Dramatická témata u nás byla spíše tabuizována a o smrti se nemluvilo jako o přirozeném konci člověka. Umírání se schovávalo do léčeben dlouhodobě nemocných a na nemocniční oddělení. Rozjezd mobilního hospice je finančně i morálně neuvěřitelně náročný. Pokud nenajdete tým lidí, kteří vás podpoří, tak to většina hned na začátku vzdá. Na druhou stranu tím, že se o hospicích začíná mluvit, se lidé začínají ptát: proč ani oni se nemohou se svým blízkým rozloučit takovým způsobem, proč ani oni nemají tuto možnost? Proto je po té službě velký hlad, nabídka totiž nestačí pokrýt poptávku. Ne všichni mají to štěstí, že zemřou ve spánku v 95 letech. My máme většinu pacientů v produktivním věku, kteří na umírání nejsou vůbec připraveni.
Zmínila jste, že ne každý má to štěstí zemřít ve spánku, ale zakladatelka hospicového hnutí u nás, Marie Svatošová, v některém rozhovoru řekla, že štěstí je naopak zemřít v kruhu svých blízkých...
Marie Ryšková: Souvisí to i s tím, že většina lidí si myslí, že jsme služba výhradně pro seniory. To je jeden z velkých mýtů. Nám například v jednom týdnu zemřely tři ženy ve věku mezi třiceti a čtyřiceti lety a zanechaly po sobě osm dětí. Většina našich pacientů má méně než šedesát let, nejvíce jsou to ženy kolem čtyřicítky.
Markéta Blinková: Žádný člověk si smrt neumí představit, ale ten starý člověk už je na ni více připravený. Ale mladí lidé v produktivním věku si to neumí představit, a už vůbec netuší, že můžou umírat doma a že to může být krásné. Že důležité věci, které si za dvacet let nestihli říct, si poví za poslední dva tři týdny. Že můžou mluvit o tématech, která se v té rodině neodkrývala. A všechno se vyčistí a vysvětlí.
Marie Ryšková: Lidé se nás často ptají, proč tu práci děláme. A já jim říkám, že je to radostná práce na smutném poli. To, že někdo umírá na nějakou nemoc, je fakt, který změnit nemůžeme. Ale můžeme udělat maximum pro to, aby odcházení bylo důstojné, něžné, láskyplné a bez bolesti.
Co vlastně čeká vaše klienty, když sem přijdou? A chodí oni sami nebo spíše jejich příbuzní?
Marie Ryšková: Nejčastěji nás kontaktují onkologická centra, když propouštějí své pacienty domů. Těm lidem se najednou zhroutí svět. Celou dobu se s nimi pracovalo, chodili na léčbu, chemoterapie, ozařování, stále to mělo nějaký vývoj, nějakou naději, která tím, že už je nikam nezvou, zmizí. Lidé v takové situaci většinou nejsou schopní nějaké reakce. Většinou nás proto osloví lékař nebo příbuzní, kteří na onkologickém centru dostanou náš leták.
Markéta Blinková: Nejprve zkoumáme, zda daný člověk splňuje podmínky hospicového pacienta. Pak zjišťujeme, jaký rozsah služeb bude potřebovat, jaké má podmínky v rodině. Poskytujeme například i odlehčovací služby. To znamená, že náš pracovník za pacientem dochází v průběhu dne a nějakým způsobem se ho snaží zabavit, povídá si s ním, čte mu, a odlehčí tím nejen pacientovi, ale i jeho rodině. Protože v dané rodině, pokud je tento stav dlouhodobý, vzniká ponorková nemoc. A je dobré, když se tam objeví cizí element, tedy zdravotník nebo náš odlehčovací pracovník, a vnese tam jiný pohled, řešení jiných problémů, začne si povídat o normálních věcech, což úplně změní atmosféru.
Kolik času tráví odlehčovatelé v rodinách?
Marie Ryšková: My máme podmínku, aby měl pacient alespoň jednoho pečovatele. A není to jen rodina, ale třeba soused nebo nějaký přítel. Někdo, kdo se rozhodne přebrat zodpovědnost za péči o umírajícího. A náš člověk je schopen za něj tu péči převzít. Měli jsme i pacienty, u kterých jsme byli 24 hodin denně. Většinou je to šest až osm hodin denně. A jsou rodiny, které odlehčovací péči nepotřebují.
Markéta Blinková: Častou otázkou lidí je, jestli s nimi budeme až do konce. Například jeho blízcí, i když jsou se situací vyrovnaní a smíření, tak ve chvíli, kdy ten člověk vydechne naposledy, zapomenou na to, na co byli připravení. Potřebují, aby tam někdo přišel, a řekl, teď umyjeme, převlečeme, a zajistil další běžné postupy, které je třeba udělat. Ti lidé to sice vědí, ale v tu chvíli převáží emoce, a někdo, kdo je v té chvíli schopen pragmaticky přemýšlet, té rodině velmi uleví.
Zmínila jste, že se o umírající starají nejen lidé z rodiny, ale i sousedé nebo přátelé. To je běžné?
Marie Ryšková: Určitě ano, hlavně na vesnicích a na malých městech je takových případů hodně. Třeba ve Štramberku, to je malá obec, tam si perfektně pomáhají, dokonce si tam dělají služby, krásně se doplňují.
Jaké jsou vlastně bezprostřední reakce lidí po odchodu jejich blízkého?
Markéta Blinková: Chtělo by se říct, že tisíce děkovných dopisů. Ale o tom to není. To je něco, co se nedá vyjádřit. Jak je silný prožitek z té smrti, tak je silný prožitek z naší pomoci. A lidé to dokážou dát opravdu najevo. Jsou strašně vděční, že ty poslední chvíle mohli prožít se svým blízkým, s tím, že by to bez nás nedali. Měli jsme v péči 21letého kluka s rakovinou varlat a jeho rodina měla strach, že to nezvládne. Začali jsme za nimi jezdit a stalo se to, v co ten kluk vůbec nedoufal, že by to mohlo dopadnout – jeho rodina se rozhodla zůstat s ním až do konce. A když jsme dělali benefiční koncert, tak se ho naše terapeutka ptala, co by těm lidem vzkázal, aby věděli, že koupí vstupenky přispěli na dobrou věc. A on na to: „Řekni jim, že nebýt vás, tak naši to nezvládnou. Za to jsem vám vděčný.“
