„Lituji toho, že nejsem z Ostravy,“ prohlásil při své nedávné návštěvě univerzitní profesor Martin Hilský. Do Národního divadla moravskoslezského přijel zahájit celoroční událost Shakespeare Ostrava 2016.
Tato akce svým pojetím připomíná rok 2010, kdy se ostravské kulturní instituce semknuly a vytvořily unikátní spolupráci se záměrem kandidovat na Hlavní evropské město kultury.
Shakespeare Ostrava 2016 Hilský zahájil svou přednáškou Fenomén Shakespeare, ve které dokazoval, že Shakespeare je po 400 letech přítomen v kultuře takřka na každém kroku, po celém světě.
Překvapilo vás, že se právě Ostrava přihlásila společným záměrem vytvořit kolektivní poctu Shakespearovi?
Až tolik ne, protože Ostrava vymýšlí dobré věci. Protože jsem člen umělecké rady Národního divadla moravskoslezského.
Co je pravdy na tom, že byste se nejraději stal Ostravanem?
Jezdím k vám do Ostravy z Prahy – a jezdím sem velmi rád. A letos, vzhledem k tomuto projektu, je mi líto, že tady s vámi nežiji, že tady nebydlím. Tohle myslím opravdu vážně. Prahu mám velmi rád i pražská divadla, ale když jsem viděl, pět let po sobě, dramaturgické plány činohry, opery, baletu v Ostravě, tak nebyla jediná věc, na kterou bych nechtěl jít.
Nepřeháníte to? Vynechal jste „pokleslejší“ umění, třeba operetu nebo muzikál...
A taky muzikál, na ten nesmím zapomenout. Praha má samozřejmě Národní operu a balet, krásné věci. Ne vždycky, ale často. Má větší možnosti, vystupují v ní zahraniční umělci, ale kulturní život Ostravy je nesmírně pozoruhodný a zajímavý. Pochopil jsem, že je to město, které má velkou smogovou a ve sběhové břečce nevypadá nijak vábně, ale život v ní je úžasný a má svou zvláštní chuť.
Nenacházíte v Ostravě něco z industriální Anglie?
Je v ní něco takového. Právě, že ano. Tady jsem si uvědomil, o jak výrazný kraj a také krajinu se jedná. Víte, krajina vždy lidi nějak poznamená. Z architektonického hlediska tady jsou úžasné věci a nejenom z toho.
S Ostravou spolupracujete dlouhodobě, můžete vyzdvihnout některé momenty, na které nejraději vzpomínáte?
Chtěl bych zmínit zejména mé poslední dvě velké shakespearovské radosti. Jsou to inscenace Něco za něco a Hamlet, obojí v režii Ivana Krejčího v Komorní scéně Aréna. S Krejčím spolupracuji řadu let, před nimi byl naprosto skvělý Hamlet a ještě před ním Sen noci svatojánské.
Nepřeceňujete tu Ostravu tak trochu, co Praha tam se pro vás Shakespearovské radosti nekonají?
V Praze se takovou radostnou událostí stala inscenace Zimní pohádka v Dejvickém divadle. Což je zajímavé, protože Dejvické divadlo je také malá scéna. Ostravská Aréna přitom dostal to nejvyšší ocenění v Divadelních novinách, to není samo sebou.
V minulosti jste se kromě Shakespeara zabýval jinými význačnými osobnostmi světové literatury, třeba Poem, jehož Havran český jazyk ovlivnil možná ještě více, než Shakepeare. Napadá vás mezi nimi nějaká spojitost?
Spojitost Edgara Allana Poea se Shakespearem? Tak tohle mě nikdy nenapadlo, ani jsem to nikdy nehledal. Ale určitě tam něco bude, protože u každého anglického nebo amerického spisovatele najdete buďto kladný anebo záporný vztah ke Shakespearovi. Poe vycházel z populární literatury, a že ji dokázal povyšovat, to je na něm hrozně cenné. Tady je určité pouto, nevyřčené pouto, Poe to nikdy nevyřkl. Ale když se podíváte na Shakespeara, tak on dělal něco podobného, protože to byl zábavní průmysl, toto divadlo ve své době. Možná, že to platí o velkých autorech, že nepodceňují tento typ literatury a samotnou takzvanou populární kulturu, z níž Poe určitě částečně vyrůstal a dokázal ji naroubovat na ty nejvyšší estetické normy a řád.
Nechtěl jste někdy přeložit Havrana?
Kdysi mě o to jeden můj přítel moc prosil, abych nově přeložil Havrana, ale já jsem nemohl. Odpověděl jsem mu, že jsem oblečen do Shakespeara. Nedokázal jsem jej sundat a obléct se do Poea, protože to je něco jiného. Totálně jiná řeč. Poe je daleko racionálnější. Zároveň je větší estét, což se nevylučuje. Kdežto obraznost Shakespeara je úplně jiná.
Jak se stalo, že jste se do Shakespera oblékl?
Postupně, nejdříve jsem to nevěděl, že jsem do něho oblečen a pak jsem zjistil, že nemohu použít žádný knoflík a přehodit se na Poea. V případě mého odmítnutí překladu Havrana to ten přítel pochopil a použil překlad jiného autora. Trochu mě to bylo líto. Ale ani jsem si nebyl jist, jestli by mě to strhlo. Vím, že je to mnohokrát překládaný text, ale ty problémy, které před vás staví Poe, jsou jiné. Shakespeare mě více inspiroval. ̈
Nebál jste se Shakesperova rozpětí, jeho dílo je tak obsáhlé, že to nemusel být příjemný oblek, ale svěrací kazajka.
Ano, je to tak, to víte, že jsem se bál. Určitě to nebyla samá radost, ale i velká trýzeň. Logicky, protože on je nepřeložitelný. Upřímně řečeno. Překládá se ovšem všude na světě. Co s tím? Je to uplně jiný svět, jiné jazyky, jiné myšlení. Navíc od té doby uplynulo čtyři sta let. Rozsah mě lákal, a zároveň si uvědomuju i určité ztráty. Jsou to ztráty a občasné nálezy. Ztráty jsou logické, jde o to najít systém, jak je kompenzovat.
To vypadá, že jste se do Shakespeara zamiloval natolik, že jej ani nemůžete opustit.
Máte svým způsobem pravdu. Já jsem to nečekal, ale abstinenční příznaky tady jsou. Nedávno jsem přeložil pro Ostravu Fausta od Marlowea. Je to velká hra a má hloubku. Shakespeare se od něj učil. Jsou úplně stejně staří, ale Marlowe měl rychlejší start a Shakespeare se na něj díval. Jenomže každý z nich je něco úplně jiného. Marlowe nemá takovou šíři řeči, takový záběr. I když Shakespeare nenapsal doktora Fausta, což je obrovské téma, obrovská postava.
