Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dětství v sousedství smrti. Muž přežil Osvětim i bombardování Drážďan

  18:55aktualizováno  18:55
Smrt začala padat z oblohy přesně před sedmdesáti lety. Blížil se konec války a tehdy dvanáctiletého Michala Salomonoviče čekal jeden z nejhrůznějších zážitků jeho života. V noci 13. února 1945 začalo třídenní bombardování Drážďan.

Michal Salomonovič při vzpomínce 70. výročí osvobození osvobození Osvětimi ve speciálně postaveném stanu pro tři tisíce lidí. V pozadí část nechvalně proslulé brány smrti, kterou do tábora Březinka vjížděly transporty z celé Evropy. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Tím, co prožil v prvních dvanácti letech svého života ostravský rodák Michal Salomonovič, by nechtěl projít nikdo na světě. Zažil utrpení židovského ghetta v Lodži, hrůzy koncentračního tábora v Osvětimi-Březince a vše vyvrcholilo traumatickým zážitkem z náletů na Drážďany na konci války.

Uběhlo sedmdesát let od bombardování Drážďan. Vy jste v té době v tomto městě byl. Jak na to vzpomínáte?
Nerad. Nálet začal v noci z 13. na 14. února. Byl jsem spolu s dalšími vězni schovaný ve sklepě muniční továrny, když začaly padat bomby. Naštěstí mám obrovskou sklerózu a moc si z toho už nepamatuji, což byla věc, o kterou jsem se od té doby neustále snažil. (usmívá se)

Profil: Michal Salomonovič

  • Ostravský patriot, narozený v roce 1933, prošel spolu s rodinou postupně ghettem v Lodži a koncentračním táborem Osvětim-Březinka, odkud se dostal do tábora Stutthof, kde přišel o otce.
  • Válku přežil i díky tomu, že po celou dobu v německých lágrech předstíral, že je o dva roky starší.
  • V únoru 1945 zažil bombardování Drážďan, společně s matkou a bratrem se mu posléze podařilo uprchnout z pochodu smrti.

Asi je těžké říct, co bylo horší - pobyt v lodžském ghettu, Osvětim, či bombardování Drážďan?
Všechno to bylo špatné, všechno to bylo hrozné. Ať ghetto, Osvětim, nebo Drážďany. Po tom únorovém náletu jsem měl nervový šok a dost dlouhou dobu jsem koktal, mrkal očima, bylo to na mně vidět. Nakonec mě to ale naštěstí přešlo.

Jak jste to léčil? Jde to vůbec, nebo ty problémy přešly časem?
Myslím, že to přešlo časem. Dnes jsem rád, že si můžeme s kamarády vypít po štamprli, že můžeme žít normální život. Na některé věci raději nemyslím a snažím se na ně zapomenout.

Dopadající bomby zasáhly nejen továrnu, v níž jste byli uvězněni, Jak jste vnímal ničivou sílu náletu?
Ve velké většině se jednalo o zápalné bomby. V tu noc přiletěly bombardéry ve dvou vlnách. Po skončení náletu jsme pak museli odklízet trosky, a když jsme šli po cestě, tak ten asfalt byl ještě měkký. Měkký a teplý. Říkali jsme si, co to je, no a ten asfalt byl rozehřátý od hořícího okolí.

Co si o tom náletu dnes osobně myslíte?
Když jsme po skončení války pátrali po tom, proč k tomu vlastně došlo a jaký byl vůbec důvod, řekli nám Američané, že teorie jejich generálního štábu byla, že když ukážou, jakou obrovskou převahu mají ve vzduchu a dokážou během jediné noci zničit celé město, donutí tím Němce ke kapitulaci a zkrátí tím válku. To se jim ovšem v tomto případě nepodařilo. Později to ale zkusili zopakovat v japonské Hirošimě, kde se jim to už povedlo. Svržení atomové bomby přimělo Japonce ke kapitulaci.

Na konci ledna jste se zúčastnil připomínky osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Za českou stranu jste tam byl jako jediný přeživší vězeň. Proč nepřijeli další?
Někteří nechtěli, někteří nemohli, například kvůli zdraví nebo věku. Jistým způsobem jsem tam ovšem jako jediný z České republiky nebyl. Oslav se totiž - také jako jediný, za Rakousko - zúčastnil jistý Josef Salomonovič, můj bratr, který tam kdysi emigroval. Doprovázel tam rakouského prezidenta.

Přečtěte si o bombardování Drážďan

Od bombardování Drážďan uplnulo 70 let

Oslavy byly hodně sešněrovány protokolem a ani bývalí vězni se nemohli podívat, kam chtěli. Nevadilo vám to?
Ty bezpečnostní předpisy byly hodně náročné, ale prostě to už tak bylo. Rozhodně to však byla dobrá a užitečná akce. Bezpečnostní rizika byla vysoká, takže podle toho musela postupovat i ochranka. Ne kvůli nám, vězňům, ale kvůli politikům. Nás kdyby přepadli, tak se budeme bránit a nakopeme jim zadky. (směje se)

Jací byli dozorci v Osvětimi?
Byli různí. Tak jako jsou všichni lidé různí, tak byli i dozorci. Ale mezi esesáky byl možná jeden z milionu, který vězňům pomáhal. A byli zase někteří kápové, Židé, kteří se chovali hůř než Němci. Byli ale i čeští četníci, kteří hlídali Terezín a stříleli po Židech. A mezi nimi zase bylo třeba deset takových, kteří Židům pomáhali. Tyto věci nelze paušalizovat, každý člověk je jiný. Nedá se říct, že Němci jsou jako národ všichni špatní. Dá se ale říct, že nacisté byli špatní, jejich ideologie byla špatná a odsouzeníhodná.

Jak jste po válce vnímal politické procesy v padesátých letech? Tam se také u rozsudků uvádělo, že odsouzení jsou židovského původu.
Poválečné politické procesy, které proběhly jak v Sovětském svazu, tak v Československu či Maďarsku, ale i jinde, byly jasně antisemitské. Jenomže oni říkali, že nejsou antisemité, ale že jsou antisionisté. Jenom to přejmenovali. Mě se například ptali, jestli jsem příbuzný od Slánského. Jen proto, že jsem Žid. Takže vše bylo stejné, jenom to jinak pojmenovali.

Ohnivé peklo přišlo z nebe

Jaké to bylo vracet se po letech do Osvětimi?
Jezdím tam docela často, navíc teď chystáme hned několik zájezdů do Osvětimi, na kterých budu působit jako průvodce. Jsou lidé, kteří si do Osvětimi zajedou jednou a stačí jim to na celý život, protože ten zážitek je opravdu silný. Tamní muzeum se ale neustále mění a rozrůstá, takže se tam člověk pokaždé může dozvědět něco nového. Jeden blok je věnován například českým vězňům a my se snažíme, aby se tam při své návštěvě podívali čeští studenti. Nedávno byl otevřen nový blok, který věnovalo izraelské muzeum holokaustu, kde jsou například i jména obětí a průběh samotného holokaustu v Evropě.

Jak se chovají studenti, když jedou do Osvětimi? Zajímá je vůbec tato část historie?
Když jedou tam, tak to jsou klasičtí studenti. Baví se, co kdo dělal, kluci si všímají holek a podobně. Při cestě zpátky jsou ale úplně změnění - zamlklí a zamyšlení. Někdy se na něco zeptají a je vidět, že to místo na ně zapůsobilo.

Je nějaký optimální věk, kdy by se měly děti do Osvětimi podívat?
Rozhodně nedoporučuji návštěvu Osvětimi předškolákům, ani žákům základních škol, ten zážitek by pro ně mohl být až příliš silný. Opravdu je mnohem vhodnější, když se tam zajedou podívat až se střední školou. To místo je totiž i tolik let po válce strašně silné. Je to vlastně největší hřbitov na světě, zahynul tam více než milion lidi.

Archivní záběry z bombardování německých Drážďan



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.