Sezona právě skončila. Nyní mají všichni psi mushera Štěpána Krkošky dovolenou. Až do konce září, kdy se s nimi začne připravovat na další seriál závodů. Momentálně musí dbát především na to, aby byli pravidelně ve výběhu, měli čisté kotce a dostávali stravu.
„Spořádají dvě stě kilo granulí a tři sta kilo masa za měsíc. Čtvrtinu nákladů pokryje sponzor, ale všechno ostatní musím platit sám. Nejdražší bývá přeprava na závody, protože jezdím hlavně do zahraničí,“ popisuje pětatřicetiletý rodák z Čeladné, který se závodům v psím spřežení věnuje od roku 1992.
Štěpáne, jak vypadá váš běžný den teď, když se psy netrénujete?
V prvé řadě budu muset zase začít chodit do práce, abych vydělal peníze na příští sezonu. Celý leden a únor jsem nepracoval vůbec, protože jsem byl každý víkend na závodech. Ostatně bylo to jediné období, kdy se závodilo. Stejně jako loňskou zimu i letos bylo málo sněhu. Spoustu času tak budu trávit v lese. Těžím dřevo, ale hlavně přibližuju lanovkou a traktorem.
A kdo se bude starat o psy?
Teď tolik pozornosti nepotřebují. Hlavní je, aby byli pravidelně ve výběhu a dostávali stravu. Dávkování je po celý rok stejné. Rozdíl je jen v tom, že přes zimu, kdy podávají výkony, musí jídlo obsahovat více bílkovin a tuků.
Nemohou tak psi vyjít ze cviku, když tak dlouho netrénují ani nezávodí?
Něco takového nehrozí. V létě a na začátku podzimu je na trénování ještě příliš teplo. Začínám s nimi běhat až koncem září. V době, kdy teplota klesne k desíti stupňům. Kdyby bylo tepleji, přehřívali by se. To se stává na některých podzimních závodech, kdy ještě není zima. Psi jsou totiž vždycky nabuzení. Chtějí s ostatními soutěžit a být nejrychlejší. Proto se někteří mohou přehřát. V cíli pak vyloženě pění, a to není dobré.
Takže mají skutečně celou dobu volno?
Přesně tak. Trochu cvičím akorát s mladými psy, ale za klasické tréninky se to označovat nedá. Na podzim je pak stavím do prvních závodů, které se jezdí s kárami. Poznají tak závodní prostředí, zvyknou si na lidi kolem trati, hluk i ostatní psy. Starší už jsou na to zvyklí a je jim v podstatě jedno, v jaké atmosféře se závodí.
Koncem září tedy začínáte trénovat. Kde všude se psy jezdíte? Máte tady příznivé podmínky?
Loni jsem třeba dva týdny trénoval i v Polsku, ale většinou jezdím do Frýdlantu, kde se dá jezdit kolem řeky. Pravidelně trénuji také pod Lysou horou nebo v oblasti Smrku. Bohužel pro nás nemají pochopení myslivci. Ostatně to slýchám i od ostatních musherů. Rozhodně nejsem žádná výjimka.
Na závody pak jezdíte hlavně do zahraničí. Proč?
Jsou totiž mnohem prestižnější, takže je na nich i větší konkurence. Navíc musheři jsou specifická komunita. Všichni se mezi sebou známe. V zahraničí jsou závody daleko více propagované. Když už se jede nějaký u nás, skoro nikdo o něm neví. Tento sport by potřeboval větší medializaci.
Máte za sebou velice úspěšnou sezonu. Startoval jste na pěti závodech v cizině. Všechny jste vyhrál. Čím si to vysvětlujete?
Už se mě někteří musheři ptali, co se psy dělám. Diví se, že pořád vyhrávám, když i oni trénují pětkrát týdně. Navíc jejich psi mají z osmdesáti procent stejný rodokmen jako ti moji. Nedokážu na to odpovědět. Není to ale jen o tréninku, ale taky o tom, jak se ke psům chováte. Když je člověk ve stresu, psi to poznají a jsou pak vystresovaní taky. Na rozdíl od jiných závodníků se mi nikdy nestalo, že by se psům nechtělo běžet. Drží si standardní výkonnost bez výrazných výkyvů.
Letos jste se stal také dvojnásobným mistrem světa. Na únorovém šampionátu v Innsbrucku jste nenašel přemožitele v kategorii se šesti i s osmi psy. Co vás motivuje dál, když vítězství sbíráte, kam přijedete?
Touha znovu vyhrávat. Cítím totiž, že psi běhají tak rychle kvůli mně. Chtějí tak oplatit péči, kterou jim celý rok dávám. Dá se říct, že tvoříme jednu velkou rodinu.
Kde přespáváte, když s nimi jezdíte na závody? V hotelu by vás asi nenechali, že?
To v žádném případě (směje se). Vozím s sebou obytný karavan, ve kterém přespávám. Psi nocují v autě ve speciálních boxech. Jsou už na to zvyklí. Takto to praktikují i ostatní musheři. Jinak to ani nejde.
Na Samčance máte chovnou stanici. Jak veliký zájem je o plemeno husky?
Poměrně veliký. Drtivá většina zájemců je z řad závodníků. Díky tomu, že mám dobré výsledky, tak chtějí moje psy. Mnohdy tady jezdí i s fenami na krytí. Asi jedno procento tvoří ti, kteří chtějí takového psa na zahradu nebo do bytu.
Není jich pak škoda?
Proč by měla. Pokud se o ně majitelé starají, tak se mohou mít i lépe, než kdyby žili ve smečce. Jsou sice zvyklí na to, že budou tahat, ale člověk si je může naučit i jinak. Rychle si zvyknou na pohodlí měkkého gauče. Navíc majitelé je mohou brávat na procházky do přírody nebo do hor. Mnozí mě takto chodí navštěvovat. Já se rozhodně nemůžu sebrat a vzít celou smečku na procházku. Jednoduše to nejde.
