Kaplani z nemocnic slýchávají smutné příběhy. Přesto nejsou nešťastní

Jsou to veselé kopy, tihle nemocniční kaplani. Několikrát do týdne se přitom setkávají s těžce nemocnými, třeba na onkologických odděleních, aby je utěšili a povzbudili. Přesně to zachycují fotografie Filipa Fojtíka. Nově je vystavuje Galerie Ametyst ve Fakultní nemocnici Ostrava. „Musíme se smát a vtipkovat, jinak bychom to nemohli dělat,“ shodují se kaplani.

V Moravskoslezském kraji jich je devět, čtyři jsou evangelíci, zbytek katolíci. Působí v Ostravě, Karviné, Havířově, Českém Těšíně, Opavě, Novém Jičíně a Třinci.

„Já a Vilém Holáň jsme z Diecéze ostravsko-opavské, Ondřej Prokop je ze Slezské církve evangelické augsburského vyznání,“ vysvětluje Václav Tomiczek. „Ale aby bylo jasno, všichni jsme kamarádi!“ upozorňuje s úsměvem.

Během rozhovoru ještě přicházejí nemocniční kaplan Bohumír Vitásek z Arcidiecéze olomoucké a koordinátorka kaplanů Miriam Prášilová ze Slezské církve evangelické augsburského vyznání. Všichni se dobře znají a navzájem se doplňují.

Za jakými pacienty chodíte nejčastěji?
Prokop: Já chodím za pacienty, kteří jsou po úrazech páteře, a hrozí, že budou mít trvalé následky.

Tomiczek: Já chodím třeba na onkologická oddělení.

Oslovujete je náhodně?
Prokop: Ne, většinou je to po domluvě s nemocničním personálem.

Tomiczek: Nechodíme pokoj po pokoji, ptáme se staniční sestry, za kým jít, kdo si to přeje, ale víte, jak to je - přijdete na pokoj, začnete se bavit s jedním, přidají se další a hned je to o něčem jiném. Povídáme si o různých tématech, o bolesti, utrpení, lidé vědí, že si s nimi chceme hlavně popovídat.

Co od pacientů často slýcháte? Po čem volají nejčastěji, co je trápí?
Prášilová: Chtějí mít člověka, který jim naslouchá a má o ně zájem.

Prokop: Často trpí samotou, úzkostí, strachem z toho, co je čeká.

Vitásek: Dovedete si představit, že byste se z ničeho nic objevila na lůžku a nemohla byste se ani hnout? Člověk má své plány a najednou je v cizím prostředí a je z toho úplně vykolejený. O tom ti lidé potřebují mluvit.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Co přesně jim říkáte?
Prášilová: Na to neexistuje žádný recept.

Holáň: Stačí chytit člověka za ruku a mlčet, naslouchat.

Vitásek: Začínající kaplani třeba tápou, co tomu člověku řeknou. Chtějí být připraveni. Není to vůbec důležité. Často to bývá tak, že přijdete a člověk sám začne.

Jaký je váš pohled na smrt?
Holáň: Je to moment, kdy člověk ukončí určitou fázi života a vstupuje do další. Když o tom pacient není přesvědčený, nesnažím se mu tu myšlenku vnucovat. Od toho tu nejsem.

Prokop: Někteří si myslí, že přinášíme striktně svátost a o něčem je chceme přesvědčovat. Tak to není. Člověka respektujeme, následujeme, nasloucháme mu a doprovázíme ho na jeho cestě.

Vitásek: Jsou to příbuzní, kteří mnohdy hrají hru typu nic se neděje a bude to dobré. Nemocný tu hru hraje s nimi, aby si vzájemně neublížili, ale když pak potká člověka, kterému může říct, jaké byly jeho plány a co potřebuje zařídit, tak je to pro něj vysvobozením. Nejdůležitější je hledat a nacházet radosti v maličkostech, i na nemocničním lůžku.

Jak to snášíte, když jste neustále v kontaktu s nemocnými lidmi?
Vitásek: Vzpomínám si, jak v semináři náš skvělý profesor Standa Novák řekl, když přijdeš za člověkem, dej mu svoje srdce, a když odcházíš, tak si ho vezmi s sebou. Když člověk vypoví svůj životní příběh, tak se mu uleví. Ale kdyby to kaplan nesl s sebou a snažil se to řešit, tak za chvíli vyhoří.

Jak relaxujete?
Prášilová: V přírodě, v divadle, s knížkou nebo s přáteli.

Prokop: Fyzickou prací bez přemýšlení - štípu dříví, zahradničím.

Vitásek: Já zahrádku nemám, ale mám velkou radost. Podařilo se mi udělat ze starého šuplíku polici.

Službu kaplanů přibližuje také výstava fotografií

Být nablízku. Tak se jmenuje výstava fotografií věnovaná službě nemocničních kaplanů. Jejich autorem je Filip Fojtík, dvojnásobný laureát prestižní soutěže Czech Press Photo Canon Junior Awards za snímek Loučení Poláků s oběťmi leteckého neštěstí (2010) a za soubor Stáří (2011). A také je to vítěz Fotografické soutěže Velehrad 2010 v kategorii Portrét, kde uspěl s kolekcí nazvanou Boží služebníci.

Od července do září 2013 fotografoval nemocniční kaplany při jejich službě nemocným, seniorům a umírajícím v nemocnicích, hospicích a pobytových sociálních službách v Rajhradě, Brně, Olomouci, Holešově, Kroměříži, Praze a Ostravě.

Výstava představuje kolekci čtyřiadvaceti černobílých snímků, které zachycují empatické naslouchání a jak hledat a nacházet radosti v maličkostech, i na nemocničním lůžku.

Snímky kaplany přibližují jako průvodce nemocných v úzkostech, strachu a při hledání odpovědí na otázky po smyslu života. Na výstavu se můžete vypravit do Galerie Ametyst ve Fakultní nemocnici Ostrava, kde bude k vidění až do 15. března. (btk)