„Sedmnáct let jsem pracovala jako manažerka v jedné firmě. Když mi bylo dvaapadesát let, o práci jsem přišla. Zažila jsem tak situaci, s níž se potýká mnoho padesátníků a kdy si člověk říká: Co budu dělat, kdo mě zaměstná?“ popisuje.
„V té době naši známí řešili zdravotní problémy své maminky. Po mozkové příhodě se vrátila z nemocnice domů a oni nevěděli, jak se o ni postarat. V té souvislosti mě napadlo, proč se nepokusit nabídnout služby v této oblasti. Vždycky jsem měla blízko k pečovatelství a hledala jsem práci, která by měla smysl.“
Po dobrém úmyslu ovšem následovalo vystřízlivění v podobě papírování. „Bylo toho hodně, co jsem musela zajistit i vyřídit. Založit si neziskovou organizaci v sociální oblasti je pořád velice náročné. Stále se sice omílá podpora podnikání, ale tady to ještě úplně neplatí,“ vypočítává Vávrová.
Její organizace dnes zaměstnává pětadvacet pečovatelek, přičemž skoro polovina z nich je ve věku nad padesát let. „Pokud ženy v tomto věku mají zájem, tak je zaměstnávám přednostně. Většinou mají totiž zkušenosti. Vychovaly děti a vědí, co obnáší starat se o seniory, protože to poznaly u svých rodičů. Některé pečovatelky přitom byly prakticky nezaměstnatelné, protože je například zatěžovala exekuce, a byly tak u zaměstnavatelů znevýhodněny,“ konstatuje.
K seniorům dochází bývalá učitelka, účetní i úřednice
V neziskové organizaci našly práci ženy z různých oborů. „Zaměstnávám bývalou účetní, učitelku nebo vedoucí pracovního úřadu. Některé donutily životní okolnosti, jiné dospěly do bodu, kdy chtějí mít smysluplnou práci a pomáhat. Všechny jsme absolvovaly různé rekvalifikace,“ zmiňuje Vávrová, podle které je sociální oblast stále nevýdělečná.
„Bez dotací kraje nebo obcí bychom se neobešly. Terénní služby se ale rozšiřují a upouští se od velkých domovů pro seniory, takže věřím, že v budoucnu ta podpora bude větší.“
Za rok provozu se ženy z Péče srdcem věnovaly zhruba padesáti ostravským seniorům. „Je to ale orientační číslo. Každý vyžaduje jinou péči. O někoho se staráme čtyřiadvacet hodin denně, někoho stačí navštívit několikrát do týdne. Stabilně se však staráme asi o třicet lidí, “ doplňuje.
Podle Vávrové musí být sociální pracovnice hlavně trpělivá. „Někteří senioři si obtížně zvykají, že se o ně stará někdo cizí a narušuje mu soukromí. Pokud to lze, tak se snažíme seniory zapojit do aktivit. Když některý klient potřebuje nepřetržitý dohled, tak nastupujeme na směny,“ popisuje a dodává, že některé ženy péči o seniory nezvládly a odešly.
„Je to náročné psychicky i fyzicky. Seniory musíme například přebalovat. Někdy mají před sebou už jen pár týdnů života a my se snažíme ulehčit to i jejich rodině. V těchto chvílích si ale vzpomenu na klientku, která mi řekla, že jsem anděl, když se o ni takhle starám. A proto to má smysl,“ uzavírá Vávrová.
