„Považuji se za fotografa, někdy reportážního, jindy uměleckého. Některé snímky by mohly být v novinách, například ty z protiromských shromáždění. Ale žurnalistické uplatnění mých fotek pro mě není zásadní. Často sleduji určitá témata či události, ale nesoupeřím s rychlostí zpravodajství,“ vysvětluje.
Focení průvodu si užívá. Nemusí totiž spěchat a každý snímek pečlivě zvažuje. „Mám to štěstí, že se mohu věnovat tomu, čemu chci, a nejsem závislý na editorech.“
Matthew Thompson
|
V centru jeho zájmu se tak ocitají zdánlivě banální civilní výjevy, ale také si rád vyhlíží poutníky, kteří směřují na duchovní slavnosti. Na jedné z poutí našel i svou ženu. „Moje manželka je z Ostravy. Potkali jsme se na nádraží v Bayonne ve Francii. Oba jsme měli namířeno na svatojakubskou pouť v Camino de Santiago, a tak jsme nakonec spolu pěšky šli měsíc napříč Španělskem.“
Spojené státy ale opustil už v roce 2003. Jako student procestoval mnoho míst, posléze začal v zahraničí i žít. „Našel jsme si práci pro americkou společnost v Budapešti, ale v rámci pracovní náplně jsem vlastně pořád cestoval po Balkáně a Blízkém východě. Paradoxně, ačkoli jsem tenkrát tolik cestoval a potkával novináře i fotografy, neměl jsem ještě o fotografii zájem.“
V roce 2011 získala jeho manželka zaměstnání v Ostravě a tak se přistěhoval. Pobyt v tomto městě se podle něj ukázal jako dobrá volba. „Zvyknout si na Ostravu pro mě nepředstavovalo problém. Před příchodem jsem hodně cestoval a mou základnou byla po léta Evropa,“ pochvaluje si.
Jen díky manželce a Ostravě objevil fotografii
Když fotografuje Ostravu, hledá věci, které v sobě mají symetrii a zároveň tajemství či význam, který se odkryje ve zpětném pohledu. „Ostrava má pro mě sentimentální hodnotu - jen díky ní jsem objevil fotografii. Manželka mě chtěla s městem seznámit, a tak mi ukázala fotografie českých autorů. Ty mi poměrně rychle umožnily pochopit mentalitu zdejších lidí. Není to snadné pojmenovat, ale myslím si, že právě to ‚něco navíc‘ by měla dobrá fotografie přinášet.“
Ostrava jej zaujala i svou polohou. „Má příhodnou polohu na pomezí Moravy, Slovenska a Polska, kam také vyrážím za fotografováním. Navíc oceňuji nové využití bývalých průmyslových budov pro kulturní účely. Je pro mě obtížné být připoután k jednomu místu, ale teď mám rodinu tady, a to je důležité. Na druhou stranu kvalita ovzduší není dobrá. Překvapuje mě, že za čistý vzduch neprotestují davy.“
S Evropou je spojen nejen díky manželství, ale jeho rodina zde má kořeny. Babička byla Němka a emigrovala před 2. světovou válkou. „Moje babička pocházela ze Štětína nacházejícího se u ústí Odry, moje manželka je z Ostravy, která je blízko pramenů této řeky. Mám v plánu kruh uzavřít a chci se vydat podél Odry až k Baltskému moři.“
Jeho styl ovlivnila také barvoslepost
Snímky pořízené během tohoto putování má v plánu publikovat a stejně jako všechny jeho fotografie budou pořízeny na klasický kinofilm. „Používám 35-milimetrový film, protože mi to vyhovuje. Klasická a digitální fotografie jsou podle mě odlišná média, jejichž použití záleží na člověku a jeho záměrech. Digitální fotografie nemá přednosti, které bych ocenil. Nevyhledávám totiž rychlost, nesoutěžím s on-line médii,“ vysvětluje.
Ukázka z tvorby |
Další zvláštností, která jeho tvorbu ovlivňuje, je barvoslepost. „Takový způsob vidění člověka učí, že to, co vnímáme, nemusí být nutně totožné s tím, co existuje. Myslím, že je dobré si uvědomit, že naše vnímání není plně spolehlivé. Stejně tak jako fotografie není záznamem reality, ale fikcí. Je v ní zakódováno jak já vidím svět, na co se zaměřuji a na co zaostřuji, jak komponuji záběr. A divák si pak k tomu přidává své zkušenosti a porozumění světu.“
Tento přístup mu umožňuje dostatek času na editaci snímků. „Je to polovina tvůrčího procesu. Někdy se rozhoduji i měsíce, jestli ten který snímek je dobrý. Nikdy nevyvolávám film dříve než měsíc po vyfotografování. Snažím se tak odfiltrovat pocity, které jsem měl při jeho pořízení,“ popisuje Matthew Thompson a doufá, že v blízké budoucnosti snad vydá fotografickou publikaci.
