Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravské stopy: Černá louka opravdu žila, popisuje skladatel Helebrand

  17:55aktualizováno  17:55
V pravidelném seriálu MF DNES a iDNES.cz vzpomíná na dětství i dospívání hudební skladatel Pavel Helebrand. Do Ostravy se přistěhoval s rodinou ve čtyřech letech a město si brzy oblíbil, ať už to bylo okolí řeky Odry nebo tajemné ulice, na kterých se konaly klukovské bitvy.

Pavel Helebrand se zaměřuje na autorské projekty. | foto: ¨Werner Ullmann

Meandry řeky Odry, haldy, stará kina či hřiště s atmosférou Rychlých šípů, taková je Ostrava hudebního skladatele Pavla Helebranda. Do města se přistěhoval s rodinou jako čtyřletý v první polovině 60. let a právě toto období je pro něj z mnoha důvodů symbolické.

"Přistěhovali jsme se do posledního paneláku na okraji Ostravy. Byl ještě bez omítky. Za ním byla louka, dále se šlo kolem kravína až do Výškovic. Ty byly tehdy samostatnou vesnicí a chodil jsem tam do školky. Cesta byla dlouhá asi dva kilometry. Jižnímu městu, kde jsme bydleli, se tehdy, možná posměšně, říkalo Stalingrad. Přitahovala mě a fascinovala tajemná řeka Odra," vzpomíná skladatel.

Profil: Pavel Helebrand

  •  Český hudební skladatel žijící v Ostravě se narodil 25. října 1960 v Opavě.
  • Zaměřuje se na autorské hudebně dramatické projekty. K nejznámějším patří Jesličky svatého Františka, Evangelium podle houslí, Ngoa-É, Balady, Eia Gaia!, Kytice, Jezulátko nebo nejnovější Dekameron.
  • Je autorem baletů Cibuláček a Malá mořská víla.
  • Vytvořil ale rovněž instrumentální díla a věnuje se tvorbě skladeb pro děti.

Ostrava tehdy překypovala energií

"Černá louka žila, všude panovala slunečná a pohodová atmosféra, kdo žil v 60. letech, tak to ví. Stříkaly vodotrysky, konaly se módní přehlídky, veletrhy, koncerty v amfiteátru, byl tu také autodrom s dětskými autíčky – takový park kultury a oddechu, nad kterým se vznášely vozíčky s uhlím a sypaly mour. Bílá košile byla hned černá," směje se Pavel Helebrand.

Za dva roky se jeho rodina přestěhovala do Hrabové s majestátní haldou. "Pamatuju si, jak jsem se v noci vzbudil a uviděl oknem, jak po úbočí hald stékala žhavá struska, úplně jako láva vytékající z jícnu sopky. Náhorní plošina haldy byla už tehdy zarostlou džunglí, kterou se nedalo ani prodrat, ale na úbočí bylo místo, kde jsme v zimě sáňkovali," vzpomíná dnes skladatel.

Ještě tajemnější byl ale podle něj starý mlýn s dutým stromem, v němž se jako kluci schovávali. "Kolem mlýna protékala struha a vždycky na podzim byla její hladina úplně pokrytá spadaným listím. Do ní zasahoval betonový výstupek, který se dotýkal hladiny, a já jsem na něm celé hodiny dřepěl a vytahoval prutem z potoka nejkrásnější listy. Dnes bych řekl, že jsem meditoval, ale tenkrát jsem to slovo neznal. Tento stav mysli má hodně společného s komponováním hudby," zamýšlí se.

Hrabová na něj celkově působila zvláštně, ve srovnání s jižním městem v ní panoval klid. Žili tam převážně staří lidé a dětí bylo málo. Snad proto vzali malého Pavla do školy o rok dříve, aby naplnili třídu.

"Podél úzkého chodníku rostl topol vedle topolu. Na svých prvních cestách do školy jsem se brodil voňavým spadaným listím. Do Hrabové se tehdy jezdilo dřevěnou tramvají, když jsem ale zapomněl včas vystoupit, vyskočil jsem za jízdy. Cesta do centra Ostravy trvala hodinu. Když se ale řeklo, že se jede "do města", mínily se tím většinou Vítkovice. Na rozdíl ode dneška to byla tehdy velice živá čtvrť, kam se jezdilo na nákupy."

V roce 1968 končil druhou třídu a tehdy se přestěhovali s maminkou zpátky do Opavy, kde byl svědkem vpádu okupačních vojsk.

"Náš dům stál hned vedle výpadovky na Ostravu a 21. srpna za úsvitu mě probudil pláč mojí babičky. Stála u okna, před ním byl záhon a silnice a po ní jely tanky. Když jsme s klukama doběhli do centra Opavy, tanky tam už stály. Na nich seděli dohola ostříhaní kluci, vypadali dost vyděšeně a plakali. Byli to Poláci a sami nevěděli, co se děje. Rusové do Opavy dorazili až za den, za dva," popisuje skladatel.

Indiánský typ, který velice rád četl

Mlýn, halda i dobrodružné výpravy za město – Pavel Helebrand sám přiznává, že byl takzvaně indiánský typ. "Bitvy s klukama ze sousedních ulic byly na denním pořádku. Dokonce jsme se s kamarádem tehdy symbolicky sbratřili krví – nařízli jsme si prsty a otevřené rány přiložili k sobě," vzpomíná a dodává, že v té době také rád a hodně četl.

"Maminka byla vyučená prodavačkou knih a kromě trouby tak byly knihy úplně všude. Navíc si dospělí tajně mezi sebou půjčovali publikace, které byly na indexu. To budilo mou zvědavost. Protože je měl každý půjčené jen na den či dva, naučil jsem se rychle číst, abych je stihl přelouskat, když naši nebyli doma. Šeptem se mluvilo třeba o knize Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet nebo o Kunderově Žertu. Byla to taková doba, že všechny dobré knihy byly pryč, sotva vyšly. Pamatuji si, jakou jsem měl radost, když mi maminka sehnala k narozeninám Foglarovu knihu Stínadla se bouří," vysvětluje Helebrand.

Na dospívání skladatele však měla samozřejmě vliv také hudba.

"Na ulicích bylo všude slyšet spoustu invenční muziky – z magnetofonů, z rádia, z malých gramofonových desek, které si lidé vystáli v dlouhých frontách, a pak je pouštěli celé odpoledne pořád dokola. Hlavně ale zněla živá hudba, kdy mladí s kytarami zpívali vlastní písničky. V noci jsme chytali Laxík – rušené rádio Luxembourg, které vysílalo aktuální světové hity. Byla to vůbec hodně rozhlasová doba, kdy se experimentovalo se zvukem a sugestivní atmosféru měly rozhlasové hry a filmy v biografu. Vzpomínám si na zvláštní, tajemný pocit z hlasu Karla Högera, když při večeři maminka pustila rádio a on četl na pokračování Sněhovou královnu. Prostor venku a prostor domova se prostupovaly, byly propojené, otevřené vůči sobě. V osmdesátých letech se lidé scházeli spíš po bytech," říká skladatel.

Na Bílé divadlo či Radovana Lipuse nedá dopustit

Tehdy začal jako student ostravské konzervatoře spolupracovat s režiséry Pavlem Cisovským a Petrem Nosálkem. Na oba nedá dopustit, stejně jako na Bílé divadlo a jeho principála Jana Číhala nebo režiséra Radovana Lipuse, který s ním navázal spolupráci až o něco později.

"Lidem z ostravských divadel vděčím opravdu za hodně. V devadesátých letech se Divadlo hudby proměňovalo v Komorní scénu Aréna, vznikaly zde zajímavé inscenace. Petru Nosálkovi vděčím za podněty ke své tvorbě a za dvacet let intenzivní divadelní spolupráce tady i v Polsku. V té době to byl pro mě druhý táta. Produkce Bílého divadla rezonují v prostoru města, setkáš se s nimi v parku, v kulturáku, na náměstí, na střechách domů, jsou konstantou, která k Ostravě patří. Jan Číhal je zvláštní člověk a výjimečná osobnost. S Radovanem Lipusem spolupracuji dodnes."

Pokud má ovšem dnes Pavel Helebrand charakterizovat Ostravu, tak nezapomene dodat: "O všem hned víš, všechny potkáš v centru, nemusíš mít ani telefon. Tvořiví lidé tady mají k sobě blízko."







Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.