„Z Ostravy bych nikam neodešel. I když vím, že to tady někdy nevoní a že to může být i příčinou všelijakých neduhů. Ale snažím se udržovat kondici, jezdím na kole, chodím na Lysou,“ říká Jan Hališka, violoncellista, komorní hráč, pedagog a ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy.
Lysá hora je jeho velká láska. „Když se jde z Frýdlantu, trvá to dlouho, takže jsem se ustálil a chodím od Hotelu Bezruč v Malenovicích. Smrkové lesy, to je nádhera, má vášeň, potůčky, vodopády. Člověk objede celý svět, a takovou přírodu nenajdete nikde jinde,“ líčí Hališka.
Na svých cestách zažil kuriózní situaci, kdy si mohl uvědomit význam přírody na Ostravsku. S ostravským Komorním orchestrem jel přes Kanadu do Kalifornie a na jih do Texasu.
„Ukázali nám i zajímavosti, navštívili jsme Grand Canyon, absolvovali jsme let nad Niagarskými vodopády. Řidič nás lákal na přírodu v Oregonu. Tvrdil, že tam roste jeden úžasný strom. Všude samé kaktusy, sekvoje, traviny, nic moc. Pak přišly hory a dívejte, už se blížíme. K našemu údivu jsme spatřili smrkový les,“ směje se Jan Hališka. Strom, který je u nás běžný, považují v jisté části světa za velmi vzácný.
Pamatuje si také na místa, která už dávno zmizela
Jan Hališka nadšeně vzpomíná rovněž na své ostravské dětství. Vyrůstal ve Slezské Ostravě a v paměti mu utkvěla místa, která už dávno zmizela, třeba kvůli bombardování.
„Pamatuji, když spadla bomba na rohový dům v Bohumínské ulici, který dostal přímý zásah. Teď je tam moderní dopravní uzel. Serpentinami tudy jezdila tramvaj, úzkokolejka, jedna do Bohumína a druhá do Orlové,“ vypráví hudebník.
Dětství strávil u Ostravice, když napadl sníh, vyrazil se sáňkami na Bazaly. „Pod jedním mostem byly skoby, po kterých jsme slézali dolů. Pod Sýkorovým mostem byl zavěšen vozík, se kterým jsme jezdili přes Ostravici,“ popisoval Hališka.
„Možná tam ještě je, dříve byl pod mostní konstrukcí a sloužil k opravám. Tehdy ještě jezdilo málo aut, takže to nebylo až tak nebezpečné. V zimě jsme jako děti chodili sáňkovat na Bazaly a jezdili jsme dolů na Gagarinovo náměstí,“ vzpomínal hudebník na konec čtyřicátých let.
Dalším velkým zážitkem desetiletého mladíka bylo vítězství rekordmana Emila Zátopka v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách.
„Byli jsme zátopkovská generace. Když vytvořil světový rekord na 10 kilometrů, vyměřili jsme si pásmem takový okruh v Ostravě. Šest kol a doběh. Tak jsme si hráli.“
V Jižní Americe žije 60 příbuzných Jana Hališky
Díky sportu si Jan Hališka udržuje kondici i dnes a využívá možnosti cestovat do exotických zemí, kde nachází i české stopy.
„Navštívil jsem Argentinu a Chile, pobýval jsem v Andách i u vodopádu Iguazú. České stopy tam jsou obrovské, mám tam šedesát příbuzných,“ usmívá se nadšeně.
Jeho strýc totiž emigroval do Buenos Aires v roce 1928. „Nikdo z nich už nemluví česky, ale naučil jsem se španělsky a domluvím se,“ vysvětluje.
Jan HališkaVioloncellista a hudební pedagog Jan Hališka se narodil 14. února 1942. Od dětství žije a bydlí ve Slezské Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř u Ivana Měrky a JAMU v Brně u Bohuše Herana. V letech 1995 až 2004 byl ředitelem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Byl členem a sólistou Janáčkova komorního orchestru (1969 až 1995). Nyní je ředitelem hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy. |
Řadu zemí poznal Hališka díky své hudební praxi, při cestování s Komorním orchestrem. První cesty a koncertní turné se datují do let 1979, 1981 a 1986. „Stát potřeboval devizy, takže to byla výhoda muzikantů a sportovců, že se někam dostali,“ podotkl hudebník.
Hudební dráha otevřela Janu Hališkovi svět dokořán i za tuhého režimu. Paradoxně přitom jeho rodiče nechtěli, aby studoval vážnou hudbu. Dokonce má za sebou strojní fakultu na Vysoké škole báňské. Hrát se učil po večerech.
„Vyhrál jsem celostátní violoncellovou soutěž jako valcíř Nové huti v roce 1959. Dělník, který makal se sbíječkou,“ vypráví o svých uměleckých začátcích. Třikrát měl příležitost hrát ve Španělsku ještě za režimu diktátora Franka, lidé se tam podle něj báli ještě více než u nás.
Ze svých cest může srovnat i hudební zázemí v Ostravě a Asii. „Mají stovky a tisíce sálů, vymakané, víceúčelové, jako u nás. Když ale dělají koncert, postaví odrazové stěny, zmáčknou knoflík a stěny vyjedou. Kdyby je dodělali třeba v Gongu, byl by to teprve vynikající sál. Třeba v Polsku staví sály třetího tisíciletí, u nás bohužel ne. To trošku zamrzí,“ dodává Jan Hališka.
