Důvěrněji poznal Ostravu, když byl členem týmu architekta Josefa Pleskota, při budování Velkého světa techniky. „Sice jsem měl jenom poradní hlas, ale přitom jsem měl možnost se s Dolní oblastí i dalšími částmi Ostravy seznámit,“ líčí Hřebejk. „A v Bohumíně jsme natáčeli filmovou adaptaci divadelní hry Zakázané uvolnění pro ostravskou televizi. Nakonec se z něj stal distribuční film. Původně jsme jej chystali pro zdejší region.“
Zakázané uvolnění se mělo natáčet přímo v Ostravě, ale nebylo kde. „Hledali jsme dvě věci. Jednak bar, kde se příběh odehrává, a pak jsme potřebovali mít pod kontrolou počasí. Jde o to hlídat bouřku, kdy se na nebi míhají blesky, ve dne v noci. Potřebovali jsme takový typ hospody, klubu nebo baru, kde bychom mohli s tímto prvkem pracovat jako s ateliérem,“ přibližuje režisér vznik filmu podle scénáře a hry Petra Kolečka.
„Neúspěšně jsme takový prostor hledali v Ostravě. Pokaždé jsme narazili na nějakou nevýhodu, která souvisela s nemožností natáčet den a noc podle našich představ. Buď nevyhovovalo umístění klubu, nebo bylo jasné, že tyto scény vyžadující klimatické změny nebudou vypadat dostatečně přesvědčivě,“ vysvětluje Hřebejk. „Na divadle to nevadí, tam se o nich dá třeba jenom mluvit, ale ve filmu už se to obejít nedá.“
Hospodu pro film našli náhodně v bohumínském parku
Proto tehdy filmaře nenapadlo nic jiného než jet do Bohumína. „Podle mapy jsme si vytipovali jednu hospodu u parku, která nás zaujala svým retro vzhledem. Přijeli jsme na místo, kde se ukázalo, že ta budova souvisí se zadní ulicí a také s parkovištěm hypermarketu. Bylo jasné, že tady to rozhodně nepůjde. Náhodně jsme vešli do parku a v něm se nacházelo něco, co vypadalo jako trafostanice. Když jsem se ptal, co to je, místní mi odpověděli, že to je místní rockový klub,“ popisuje režisér. „Najednou z něj vyšel náš architekt, mával rukama a křičel: ‚Tohle je úplně ono!‘
Skutečně se nám klub podařilo upravit do podoby hokejové hospody, ve které se příběh odehrává.“
S Ostravou ale Hřebejka pojí hlavně divadlo. „Sám bych se označil za fanouška Divadla Petra Bezruče a Komorní scény Aréna. Většinu jejich představení jsem ale viděl v Praze, včetně poslední Maryši, jež se moc povedla,“ netají režisér.
„Ostrava je významná, co se týče divadla, už jen tím, že se v ní v 60. letech usadil Jan Kačer s celým divadelním ročníkem. Pak se vrátili do Prahy, kde založili Činoherní klub,“ připomíná Jan Hřebejk. „Dodneška kamarádím s ředitelem Národního divadla moravskoslezského Jirkou Nekvasilem. S Divadlem Petra Bezruče jsou spojena jména jako Jan Mikolášek, Martin Františák, všechny znám přes divadlo. Co se týká filmů o Ostravě, tak si vybavuji jenom Sluneční stát Martina Šulíka. Takže Ostravu vnímám jako divadelní město,“ říká režisér.
„Od Vladivojny jsem si koupil obraz“
Možná i proto zdejší divadelní herci čím dále více hrají v jeho filmech. „Norbert Lichý je možná nejlepší herec své generace, za zmínku stojí Lukáš Melník. Se Štěpánem Kozubem jsme natáčeli Zahradnictví, ale i další projekt, s Markem Cisovským jsem spolupracoval na Dezertérovi, s Přemkem Burešem spolupracuji na novém seriálu Rédl, kde hraje estébáka,“ vyjmenovává režisér.
Na nedávno uvedeném filmu Dukla 61 Hřebejk oceňuje to, že vedle ostravských herců hráli i pražští herci a jemu snad poprvé nevadil ostravský dialekt z jejich úst. „Konkrétně u Marthy Issové, Marka Taclíka a Oskara Hese.“
Na otázku, kdy natočí na Ostravsku svůj další film, odpovídá nejednoznačně. „Zdejší region až tolik tematicky neznám, abychom jej pomohli autorsky pojmout, muselo by to mít nějaký hlubší smysl. Ale už teď mohu říct, že mezi typické ostravské lokace, kde by se případně mohlo filmovat, patří radnice, vysoké pece v Dolních Vítkovicích, Stodolní ulice, Bazaly, most Miloše Sýkory.“
Jan HřebejkNarodil se 27. června v Praze. Vystudoval FAMU a kromě filmové a televizní režie se věnuje také divadlu. K jeho nejznámějším filmům patří muzikál Šakalí léta nebo komedie Pelíšky. Snímek Musíme si pomáhat mu vynesl nominaci na Oscara, jinak je trojnásobným držitelem ceny Český lev. Další úspěšné tituly jsou například Pupendo nebo Nevinnost, na které poprvé spolupracoval s ostravskou hudebnicí a výtvarnicí Vladivojnou La Chiou. Obdivuje ostravské divadlo, zdejší herce, ale také festival Colours of Ostrava a místní kapely jako třeba Buty. |
Ostrava má pro Jana Hřebejka i řadu jiných pozoruhodných míst nebo osobností, které rád vyhledává. „Navštívil jsem několikrát festival Colours, to ještě ve Stodolní, která sice už byla provařená, ovšem nepostrádala punc originality. Velký zážitek pro mě tehdy byla možnost poprvé vidět Gorana Bregoviče s celým orchestrem. Poté jsem jej sice viděl ještě třikrát, ale tento první velký úder nic nepřekonalo. Pak jsem byl ještě několikrát na Colours v Dolní oblasti a vždycky mě fascinovalo to množství železa kolem,“ směje se známý filmař.
Mezi osobnostmi spjatými s Ostravou obdivuje například světovou choreografku Natašu Novotnou anebo zpěvačku a výtvarnici Vladivojnu La Chiu. „Mým velkým miláčkem je Vladivojna. Dělala první scénickou hudbu pro Nevinnost, pak pro náš seriál Až po uši, který má 23 dílů. Před mnoha lety jsem si koupil desky s Bananou (kapela Vladivojny – pozn. red.). Pak mě dostala její sólová deska Tajemství Lotopu až tak, že jsem ji napsal na Facebook, a tak začala naše spolupráce. A koupil jsem si od ní obraz,“ podotýká Hřebejk, který je dodnes nadšený i z alba Normale kapely Buty.
„Fantastický okamžik také byl, když Nohavica s Janáčkovou filharmonií otevíral Gong, velmi rád mám i Landsmannovy Pestré vrstvy a ještě se mi líbil jeden jeho méně známý román Fotr. Je skvělý,“ uznává Hřebejk, jehož oslovil také spisovatel Jan Balabán a básník Petr Hruška.
