Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravské stopy: V Esu jsem kupoval cigarety, líčí saxofonista Žáček

  18:55aktualizováno  18:55
V pravidelném seriálu MF DNES a iDNES.cz Ostravské stopy přinášíme povídání se známým ostravským hudebníkem Michalem Žáčkem. Jak vnímá město a jaké k ní má vzpomínky z dětství?

Skvělý ostravský hudebník Michal Žáček. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Nejstarší vzpomínky oblíbeného saxofonisty Michala Žáčka na Ostravu jsou ty z kočárku. „Měli jsme ten veliký kočárek Liberta, jeho úzkým průřezem jsem viděl radnici. Ostrava vypadala podstatně jinak než dneska a naše fantazie tehdy pracovala na plné obrátky,“ říká hudebník a pedagog.

Jako děti si hrávali ve špinavých zákoutích, na vybydlených půdách. „Což pro nás bylo velice tajemné a přitažlivé. Samozřejmě občas přišly konflikty. Třeba s romskými dětmi - občas jsme se porvali, nebo jsme před nimi spíše utíkali, ale nebyla to otázka žádného rasismu, tehdy se takto neuvažovalo, prostě jsme tady takto žili a tak to bylo. Několik komunit najednou...,“ říká Žáček.

Michal Žáček

Vyhledávaný ostravský hudebník, samouk na soprán saxofon a flétnista se narodil v roce 1974. Již brzy po ukončení školy se stal jedním z nejžádanějších saxofonistů ostravského regionu, kde působil se svou kapelou Gizd Q a spolu s Borisem Urbánkem v seskupení TUTU.

Pravidelně spolupracuje se slovenským jazzovým bardem Petrem Lipou, s legendárním Richardem Müllerem, pět let byl stálým členem bandu Jany Kirschner a často spoluúčinkuje jako host různých hudebních formací.

Jako saxofonista a hráč na dechové nástroje se prosadil nejen v rodné České republice a v sousedním Slovensku, ale také v USA, Mexiku, Německu nebo ve Francii.

Loni vydal své debutové CD Beautiful Day. Koncertoval mimo jiné s Ennio Morriconem, Tonyou Graves, kapelou Buty, Monikou Bagárovou, Viktorem Baileym a Jaromírem Nohavicou.

Fenoménem jeho dětství na přelomu 70. a 80. let minulého století byly pověstné fronty na cokoliv: „Vzpomínám si, že jsem stával fronty na mandarinky, na banány, na toaletní papíry, moje máma třeba na vložky.“

Mnohahodinové fronty nebyly výjimkou

Nebylo výjimkou, že fronty na nedostatkové zboží byly mnohahodinové. „První hodinu jsem čekal já, další moje sestra, takové to byly fronty. Známá nám třeba jako podpultové zboží schovala čtyři role toaletního papíru, ale ne takového jako dnes, s vůní heřmánku nebo jinou, tehdy to byl drsný šmirgl papír. A na to se čekaly fronty, prostě mazec,“ popisuje hudebník.

Jako děti za to úmorné stání dostávali od tatínka tři koruny na zmrzlinu, bolestné. Ale vyskytly se i extrémnější situace, fronty několikadenní. „Děda stál na škodovku, to bylo na několik dnů a se spacáky. Nikde nic nebylo, a když běžela reklama v televizi, třeba jen reklama na mléko, tak to bylo nikoliv na značku mléka, ale jenom na mléko. V obchodě bylo v regálu jen máslo, chleba a mléko, žádný výběr.“

Mezi vyhlášené vzpomínkové lokality budoucího hudebníka patřily například ostravské prodejny s nedostatkovým zbožím.

Kdo neměl na tužky plechovku Coca-Coly, tak byl nula

 „Mí rodiče byli kuřáci a jednou měsíčně jsem jim chodil kupovat cigarety a tlačenku do prodejny Eso. Ta byla luxusní a dražší. Koupil jsem si tam svoji první Coca-Colu v plechovce, pak jsem ji použil, jako tehdy všichni, jako nádobu na tužky. Kdo ji neměl, tak byl prostě nula,“ vysvětluje saxofonista.On sám bydlel přímo nad Tuzexem na Tyršově 14.

Celou situaci kolem režimu pak vnímal i podle toho, co běželo v televizi. „Nerozuměl jsem jim, co říkají, tatínek mi ale povídal: ‚To neřeš, všechno je jinak.‘ Jako děti jsme strach neprožívali, naši rodiče ale dění ve společnosti vnímali daleko více. Nemohli jsme vycestovat, panoval strach z kádrových posudků,“ vzpomíná Žáček.

Přiznává, že charakteristické přitom bylo, že lidé tehdy více drželi pospolu. „Více jsme se navštěvovali. Neexistoval internet. Dnes, když ti někdo napíše na Facebook, jak se máš? tak mě může pokroutit. Je třeba si najít chvilku pro druhého a netvářit se, že jedničky a nuly nám nahradí osobní kontakt. Za mého dětství bylo všechno analogové, a to nás přimělo využívat intuici. Nechyběla nám empatie, cit zeptat se druhého, nepotřebuješ něco, není ti nic? Dnes už to tak není.“

Krize? Máme se nádherně

Podle Žáčka se ale v současnosti i tak máme nejlépe. „Jaká krize? Jediná krize, která u nás existuje, je krize morální a duchovní, lidé nevnímají, že mají střechu nad hlavou, teplou vodu, svobodu slova, neuvěřitelné zdravotnictví. V Americe, pokud si člověk neplatí, tak nazdar, pipi. Samozřejmě jsou lepší země jako Dánsko, ale my se máme také nádherně. Všichni se snaží jenom brát, ale otázka by měla být, co ty se snažíš dávat systému? Já se třeba snažím hrát naplno, a tak je to možné v každém oboru. Mám kamarády mezi zedníky, kuchaři a je radost je sledovat, když věci dělají rádi. Kdyby to tak dělali všichni, tak tady máme ráj na zemi.“

Podle Michala Žáčka si za tento stav hodně můžeme sami. „Kdyby se děti rodily z lásky, tak máme ráj na zemi, je to pravda, protože hodně dětí vzniká třeba pro udržení vztahu a pak to všechno nasávají a pak mají pokřivený pohled na svět. Je to složité. Člověk dnes může mít všechno a vlastně neví, co chce.“







Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.