Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravské stopy: Dřív si lidi chodili po práci zatancovat, říká Dostál

  17:55aktualizováno  17:55
Ostrava kdysi? V paměti hudebníka Dimitrije Dostála, zvaného Míťa, se vybavuje divoký Bělský les, starý bar Waldemar nebo původní Českobratrská ulice a pověstné závěsné vozíčky s uhlím.

Hudebníka Dimitrije „Míťu“ Dostála znají Ostravané z účinkování v mnoha jazzových nebo rockových kapelách. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

„Míťa“ Dostál patří k místnímu koloritu a lidé jej znají z účinkování v mnoha jazzových nebo rockových kapelách. V jedné hraje dodnes, jmenuje se Empty Pipen a její domovskou scénou je klub Hudební bazar.

„Mám rád Bělský les, ten, kdy to ještě nebyl lesopark, ale opravdový les. Cesty nebyly vydlážděné a s mým strejdou jsme tam chodili na procházky. Kolem pobíhaly srnky, jeleni a laně, teď tam uvidíš maximálně pejsky a sem tam nějakou kočičku a samozřejmě ptáky,“ vzpomíná Míťa ve svém oblíbeném baru U Waldemara.

Dimitrij „Míťa“ Dostál

  • Známý hudebník se narodil 13. prosince 1952. Vystudoval Státní konzervatoř v Ostravě, hlavní obor kontrabas, vedlejší klavír. „Přesto jsem se ani jej nikdy nevzdával, protože by to byla věčná škoda,“ říká.
  • Rok učil v Olomouci na hudební škole, pak dostal nabídku do orchestru v Divadle Petra Bezruče. „Tehdy byl navíc čas na boční kšefty, když nebylo představení, chodili jsme hrát do kaváren. V Divadle hudby, pro vojáky, na školy. Hráli jsme pod názvem Jazz Per Pedes, repertoár byl z Osvobozeného divadla, od Jaroslava Ježka. Měli jsme písně propojeny s dialogy z her Voskovce a Wericha. Nehráli jsme je tradičně, co se týká mého hudebního svědomí, tak kde se dalo, dělali jsme rockové aranžmá,“ vzpomíná ostravská legenda.

Bělský les a žádní mamuti, jak zpívá Jarek Nohavica? „Ano, Jarek Nohavica byl další člen party, která se scházela u starého Waldemara. Tady vůbec chodila řada umělců. Známí ostravští hudebníci, Mirek Večeřa, Vladimír Fikar. Předtím se scházeli ve Džbánu, ale pak přesedlali k Waldemarovi,“ říká Dostál.

Jako hudebník si na současnou situaci moc nepotrpí, dnes už to podle něj není ono, a o důchodu říká, že se z něj nedá vyžít. „Nikomu bych neradil, aby se hudbou živil, to se mi sakra nevyplatilo. Komunisty nechci chválit, to ne, ale byly sociální výhody, po revoluci se vylilo dítě i s vaničkou, to je chyba,“ říká rozhodně.

Dříve to bylo podle něj mnohem lepší, protože se dalo více přivydělat hraním v kavárnách, které ale po revoluci povětšinou zanikly.

„Kapel, se kterými jsem hrával, je moře. Vystupoval jsem po kavárnách, v Elektře, v Paláci, v Imperialu, v Alexandrii. Všude, kde se dalo, tam se hrálo. Zvali si mě i samotného, anebo když potřebovali výpomoc na basu nebo na klávesy. Dnes už to tak není, všechny kavárny, kde se dalo vydělat, se zrušily. Ano, hraje se v klubech, ale když nemáš bohatého sponzora, tak dostaneš nanejvýš stovku dvě, a to není na obživu,“ říká zahořkle.

Možná právě proto se rád vrací ke svým vzpomínkám na dětství, když byl Ostravou okouzlen.

„Auta mívala rafiky - svítící ručičky“

„Líbilo se mi, jak nad Ostravou jezdily vozíčky. Byly zajímavé a pohybovaly se ve zvláštním rytmu. Někde pod nimi byly sítě, tam kde se zdálo, že je to nebezpečné. Bydleli jsme tehdy na Českobratrské. Líbily se mi staré šestikolové trolejbusy natřené na červeno. Vpředu měly namalované kříže a mně to připadalo, jako by se usmívaly. Taky si pamatuju, jak auta neměla blinkry, ale rafiky - svítící ručičky. Dědeček měl stařičké auto Tudor s kuriózním topením s železnou mřížkou,“ vypráví Míťa s patrným nadšením.

Z Českobratrské viděl z okna bytu na křižovatku k radnici. „Do zatáčky k radnici byla divná výhybka, takže skoro pokaždé na ní vyletěla trolej a my jsme se vždy z okna dívali, jak vyběhl řidič a ručně trolej nasazoval a zase mohl jet dál. Také kolem jezdil starý poštovní vůz tažený koňmi, který asi dosluhoval,“ vzpomíná a pobrukuje si poštovskou písničku.

„Dnes lidi nezajímá, aby se živě hrálo“

Dětský svět ale už zanikl a dnešní realita je pro basáka s klávesami, který si večer co večer mohl přivydělat kolem dvou stovek, což byly tehdy slušné peníze, o něčem jiném.

„Dnes lidi nezajímá, aby se živě hrálo, vydělává se na music boxech, na herních automatech, na bowlingu… Dříve to bylo daleko více nóbl, lidé si chodili po práci poslechnout muziku nebo si zatancovat, také na to tehdy měli peníze, dnes už ne.“

Do Míťovy skepse se promítá i něco z ruské duše. Jeho dědeček, legionář JUDr. Karel Vinkler, byl s americkou armádou na Sibiři, kde si našel manželku. „Uměl výborně jazyk, takže působil jako překladatel, tam také potkal babičku, učil ji hrát na klavír a učili se tak, až se zamilovali. Prchali před bolševiky, svatbu měli na lodi a přestěhovali se do tehdejšího Československa,“ vypráví Míťa.

Ruská babička bydlela v Brně. „Měla pravou ruskou náturu, co máme, to dáme, širokaja ruskaja duša. Podotýkám, že ruskou, nikoliv sovětskou, ta je poněkud jiná. Maminka učila češtinu a ruštinu, také jsem kdysi uměl možná lépe rusky než teď, potom se nám ruština úplně zprotivila, když přijeli okupanti. Když byly prověrky v 1969, povyhazovali z ekonomické školy celý filologický kabinet, maminka jim praštila červenou knížkou, i když jsou to její bratři, tak s okupací se nikdy nesmířila,“ dodává Míťa.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.